( 16.09.2010 ) Zdravím všechny příznivce skupin Neřež a Nerez. Především se chci omluvit za delší odmlčení. Na jaře 2010 jsem dostal nabídku, která se neodmítá. Spolu se svými kolegy jsme téměř půl roku skládali a natáčeli hudbu k připravovanému českému filmu Román pro muže podle stejnojmenné knihy Michala Viewegha. Konečně jsme muziku odevzdali a já můžu dohnat vše, co jsem v posledních měsících nestihnul. Máme před sebou řadu podzimních koncertů. Představíme se vám v novém obsazení - kromě Vítka Sázavského, Filipa Benešovského a Zdeňka Vřešťála hrají v Neřež nově Vít Beneš (klávesy, akordeon, zpěv, perkuse) a Robert Fischmann (flétna, low whistle, cajon, perkuse, zpěv). Vítka Beneše možná znáte i z kapely United Flavour, Roberta Fischmanna ze skupin Taliesyn, Bran nebo Linha Singers. Zvuk Neřež je od této chvíle mnohem bohatší a dynamičtější. Všichni členové Neřež zpívají a hrají na několik hudebních nástrojů, takže se dočkáte i zábavných výměn na muzikantských postech během koncertů! Příprava muziky k filmu Román pro muže (premiéra 11.9. ve Štrbském Plese a 22.9. v Praze) v nás probudila chuť skládat nové písničky. Máme roztočené nové album, které by mohlo vyjít do konce roku 2010. Pro nedočkavé jsem připravil kompilaci "Vřešťáloviny aneb To nejlepší z nejhoršího", což je veselé CD plné ptákovin a pakáren. Některé znáte z našich minulých desek, ale najdete na něm i několik novinek. Objednat si ho můžete na mé mailové adrese vrestal@atlas.cz a k dostání bude také během našich koncertů.
Během září 2010 se pokusím rozběhnout i nové webové stránky skupiny Neřež. Adresa je www.nerez.me a my se tímto krokem přesouváme do Republiky Monte Negro! Nové stránky budou fungovat souběžně s www.nerez.sk a já se pokusím o jejich každodenní aktualizaci - tak, aby byly živé a zaměřené především na veškeré novinky v životě Neřež. Chtěl bych vás tímto poprosit o rozšíření této zprávy a webové adresy www.nerez.me .
Zdeněk Vřešťál
( 17.11.2009 ) V pondělí 9.11. proběhl v pražském divadle Casa Gelmi benefiční koncert Nerez a Marie Rottrové ve prospěch Mamma Help - sdružení pacientek s nádorovým onemocněním prsu. Bylo téměř vyprodáno a podařilo se vydělat několik desítek tisíc korun, které byly převedeny na účet Mamma Help. ( 08.05.2009 ) Kniha Z. Vřešťála o skupine NEREZ ! ( 07.02.2007 ) Čo sa na vás chystá... veľké množstvo hudobných prekvapení... ! ( 04.10.2006 ) 1.9.2006 vychází u EMI Czech republic výběrová kompilace Zdeněk Vřešťál: Do posledního dechu. !Toto album shrnuje nejlepší písně, které Zdeněk Vřešťál napsal pro Nerez a Neřež. Vydavatel mohl vybírat pouze ze snímků, na které má práva. Na albu se proto neobjevují studiové verze písní Nerez (patří firmě Supraphon, řeší se dědická práva). Kompilace obsahuje 18 skladeb, které jsou nově zmasterovány a vyčištěny - především nahrávky z koncertů. Na albu najdete písničky od Nerez (Javor, Naruby, Vysoká politika, Stín, Vítr, Kytička, Do posledního dechu), od Neřež (V pořádku, Já s tebou žít nebudu, Tak ber, Nebezpečný síly, Vlakem na Kolín, Prstýnek) a také dvě skladby z alba Čím dál víc Vřešťál (Čím dál víc, Ohníčky). Jako bonus jsme na album zařadili úspěšnou parodii Honza, dětskou písničku Dva, tři, čtyři, pět a novinku z připravovaného pátého alba Neřež. Jmenuje se Na koni (zpívá ji Zdeněk Vřešťál s Marií Rottrovou). Album si můžete koupit v běžných obchodech (vydává a distribuuje EMI Czech Republic). Se slevou a podpisem ho získáte také na našich koncertech. Těšíme se na vás, sledujte web www.nerez.sk , rubriku Koncerty.
( 04.05.2005 ) Zdravím všechny příznivce Neřež! 20.5.od 23.00 hrajeme živě v pořadu České televize Noc s Andělem. Pořad bude i s diváky a já tímto zvu všechny naše fanoušky přímo do studia České televize na Kavčích horách v Praze 4, kde proběhne živý koncert Neřež v rámci tohoto pořadu. Jestliže nebudete mít čas, alespoň se dívejte, zahrajeme i nové písničky z chystaného pátého alba Neřež. Všichni vážní zájemci o vstupenku na koncert (zdarma) se mohou přihlásit na můj mail vrestal@atlas.cz Až budu vědět více informací (v kolik, kde atd.), odpovím vám zpátky. Přihlášením na můj mail máte automaticky rezervované místo ve studiu ČT.
Zdeněk Vřešťál
( 27.11.2005 ) „Ahoj! 10.11. v 10.10 hodin se nám narodila Klárka Vřešťálová. Gramáž 2950, stopáž 470 mm, oči modré, povaha veselá.“ ( 05.01.2005 ) Ahoj moji milí! Přejeme Vám šťastný Nový rok a ať se Vám daří. 20.1. začínáme natáčet album písničkářky Martiny Trchové ve Vyšším Brodě a během nahrávání si uděláme radost – ve Velešíně u Českých Budějovic vystoupí 25.1. dvojice Vřešťál&Sázavský spolu s dívčím duem Martina Trchová – Karolína Skalníková. Pořad jsme nazvali Vzpomínka na Zuzanu a budeme hrát především starý Nerez. Zveme všechny naše příznivce ! ( 27.08.2004 ) Ahoj, dobrý den a nazdárek, moji miláčkové! ( 24.08.2004 ) Nový album JEDNOU MĚŘ A 2X NEŘEŽ !!! ( 28.06.2004 ) Hurá! Už jsme dotočili! Právě včera jsme dodělali mastering nahrávky nového alba „Jednou měř a dvakrát Neřež“. Vyjde v polovině září, asi u Indies Records. Bude na něm 16 písní, stopáž 46 minut a nebude na něm Honza. Tato kontroverzní píseň a k ní ještě mnoho dalších se objeví na přídavkovém albu „Nášup“, které bude k dostání POUZE v místech konání našich koncertů. Kdo chce jednou měřit a k tomu dvojalbum Neřež, musí přijít na naše koncerty! A musí se prokázat nezfalšovatelným předmětem, který bude ukryt uvnitř obalu ORIGINÁLU první ho disku tohoto netradičního dvojalba. Tento předmět znehodnotíme svými podpisy po koncertech (viz www.nerez.sk ) a majitelům originálu prodáme POUZE v místě konání našich koncertů druhý disk za minimální cenu. Ostatní zájemci ho dostanou za běžnou cenu – slevu si vybrali přes vypalovačky. Děkujeme Vám!!! ( 21.05.2004 ) Priatelia, mate jedinečnú možnosť stiahnuť si nové skladby z nového pripravovaného albumu kapely NEŘEŽ ! ( 10.11.2003 ) V týchto dňoch vychádza nový album Zuzany Navarovej & KOA pod názvom "Jako Šántidéví" ( 26.08.2003 ) 1.9. vychází nové album Jiřího Schmitzer Bouda! Jiří Schmitzera s rockovou kapelou za zády, Marek Eben jako host. Píseň Máte na to? odmítly některé rozhlasové stanice ještě před vydáním alba vysílat!!! Rozhodně si nenechte ujít."
Na přípravě turné se právě pracuje. Máte-li zájem o volný termín pro uspořádání koncertu Jiřího Schmitzer v říjnu, volejte 00420-602 352 249. Volné listopadové termíny ještě agentura nemá. Využijte reklamní kampaně k albu!( 20.05.2003 ) Volné pokračování o historii Nerez a Neřež aneb Jak to tenkrát bylo - Na našich webových stránkách dosud chyběla jakákoli zmínka o vývoji Neřež a o všech souvislostech, které historii Neřež provázely. Sepsal jsem jakési "Paměti", které (hlavně díky nadšení a šikovnosti správce naší stránky Mila Daníška z Žiliny) budeme v příštích týdnech postupně zveřejňovat. Sledujte proto i nadále www.nerez.sk , právě začínáme! Každý týden v pondělí se na našich stránkách objeví další pokračování a vy se můžete těšit na spoustu neznámých faktů, historek a pikantních informací... ( 13.03.2003 ) Lidové noviny - "Skupina Neřež změnila obsazení" ( 13.01.2003 ) 2003 - čo sa chystá a čo nás neminie... ( 01.12.2001 ) NEREZ - NEJ NEJ NEJ !!! ( 01.12.2001 ) Nový album Zuzany Navarovej d.T. & KOA - Barvy všecky ( 03.11.2001 ) Nové CD Marie Rottrové - Podívej ( Z. Navarová d.T, Z. Vřešťál, V. Sázavský, J. Nohavica ...) ( 11.08.2001 ) 17.09.2001 VYCHÁDZA NOVÝ ALBUM NEŘEŽ - JEŠTĚ JEDNOU !!! ( 17.05.2001 ) Spomienka na staré časy - práve vyšlo staronové CD NEREZ - CO SE NEVEŠLO !!! ( 12.05.2001 ) Nebyli jsme studení čumáci... ( rozhovor s Vítkem Sázavským ) ( 13.03.2001 ) NEREZ - Co se nevešlo ( pozdní sběr ) ( 11.03.2001 ) Vřešťál vřešťá a vřešťat bude ( 04.02.2001 ) Novinky ve skupině NEŘEŽ ( 07.01.2001 ) Nové pripravované CD NEŘEŽ a NEREZ!!! ( 27.10.2000 ) Jindra KEJAK "To se mi líbí !" ( 16.07.2000 ) Zuzana Navarova & Iván Gutiérrez & KOA "ZELENÉ ALBUM" ( 23.05.2000 ) Na slovíčko s kapelou NEŘEŽ ( 21.05.2000 ) Vychádza nové CD Jaromíra Nohavicu "MOJE SMUTNÉ SRDCE" - ( hostia a spolupracovníci: Z. Vřešťál, V. Sázavský, V. Hořovská, P. Plánka a ďalší... ) ( 07.05.2000 ) Zuzana Navarová de Tejada - Poslední větu nechám si pro sebe NOVÉ ZLOŽENIE NEŘEŽ !! Vychádza CD "SLONI V PORCELÁNU I." - okrem iných interpretov nájdeme
Z. Vřešťála, V. Sázavského a Z. NavarovúNové CD NEŘEŽ - NEBEZPEČNÝ SÍLY Jak se vidí Zuzana Navarová Na nejvyšších šprušlích Žilina - 10.05.1999, zopár fotografií z koncertu Zastavený let Z kuchyně Zdeňka Vřešťála TO NEŘEŽ ! ...niečo o pozadí vzniku formácie NEŘEŽ... Gé-dury a mundúry Víta Sázavského aneb na trase Beatles-Nerez-Nohavica-Neřež ...recenzia Jiřího Moravského Brabce na prvý album NEŘEŽ...
Aktuálně!!! Právě píšu knihu o skupině Nerez, která by měla vyjít v nakladatelství Galén. Bude obsahovat velice podrobný popis historie skupiny Nerez od roku 1979 až do dnešních dnů, dotkne se i dalších mých hudebních aktivit (Neřež, Nohavica, Rottrová, Kopřivřeška, Sodovka a Pedopat) a dozvíte se v ní mnoho pikantních věcí z prostředí folku, šoubyznysu a nahrávacích studií. V knize budou uveřejněny všechny texty Nerez s doplňujícími informacemi o jejich vzniku, průběhu natáčení a s dobovými detaily. V publikaci najdete také odkazy na náš web, kde si budete moci poslechnout různé ukázky původních verzí písní, anglických verzí písní z alba Ke zdi, různé rarity, parodie a další zvukové lahůdky - vše ve formátu MP3. Nechci si zde dělat reklamu, ale už teď vím, že to bude velice zajímavá knížka - tak jak si postupně vzpomínám na různé historky a události. Těšte se!!!Na jaře vyjde vlastním nákladem moje druhé sólové album. Bude se jmenovat "Zdeněk Vřešťál - Číslované album" a jak už název naznačuje, připravil jsem pro vás malé překvapení. Náklad alba bude pouze 1000 kusů a každý bude originálem, protože obal CD bude podepsaný a číslovaný - každý kousek bude mít své neopakovatelné číslo! Toto album NEBUDE v distribuci, můžete si ho koupit pouze na koncertech Neřež nebo na dobírku přes můj mail vrestal@atlas.cz, kam stačí pouze poslat vaši poštovní adresu a za pár dní vám CD dojde. Objednávky přijímám od 1.2., termín vydání je konec března 2007. Kdo se dřív ozve, získá nižší a tím i cennější číslo obalu!!! Cena 200,- Kč + poštovné. Písničky z Číslovaného alba interpretují Neřež, několik skladeb bude pouze s klavírním doprovodem, něco jen klasicky s akustickou kytarou, ale pár písní bude i s velkou kapelou, kterou jsem dal dohromady za účelem natáčení. Proč vlastním nákladem? Některé písně by asi "seriózní" vydavatel nevzal… Můžete se těšit!
V květnu 2007 vychází u EMI dlouho ohlašované a očekávané album 50 MINIATUR. Bude obsahovat 50 písní od padesáti interpretů (a zároveň autorů). Také toto album si u mě můžete objednat na dobírku přes výše uvedený mail. Zhruba půl na půl se na něm podílejí známí a neznámí písničkáři. A hlavně pro ty neznámé je album MINIATURY určeno - návštěvníci tohoto webu, ale i posluchači několika rozhlasových stanic a čtenáři spřízněných časopisů a webových stránek totiž budou hlasovat o nejhezčí písničku z alba 50 MINIATUR. Vítěz hlasování potom získá celý výtěžek z prodeje alba určený smlouvou s vydavatelem interpretům. Vítězi nebudeme samozřejmě dávat hotové peníze, ale z výtěžku mu zaplatíme nahrávací studio, kde vznikne "dospělé" album vítěze soutěže. Album 50 MINIATUR bude také jakýmsi nabídkovým listem zúčastněných interpret - u každého jména bude uveden název písně, ale také kontakt na umělce, kterého si tak budete moci objednat do svého klubu, na festival atd.
Na březen 2007 je naplánováno také vydání reedice všech studiových LP Nerez. Bude se jmenovat Nerez …a bastafidli.
Součástí Kompletu budou 2 CD, na kterých najdete klasická alba Masopust, Na vařený nudli a Ke zdi, a dále zhruba 10 bonusů vybraných z živých nahrávek. Všechny písně projdou novým masteringem, takže zvuk bude unikátní! V bookletu alba najdete ještě DVD s klipy a televizními archivy Nerez. Součástí DVD bude i zatím nikde nevydaný autorizovaný zpěvník 40 písní Nerez. Akordy k našim písničkám, které jsou ke stažení na internetu jsou převážně chybné a nikdo z nás je nikdy nekontroloval. Tady bude vše správně i tabulkami našich originálních akordů! Album vydává Supraphon.
Na podzim 2007 připravujeme páté studiové album Neřež. Dlouho jsem váhal, které písně na něj zařadíme a nakonec jsem si ty klasické nechal na Číslované album. Napsal jsem však i řadu vánočních ptákovi a právě z nich sestavíme nové album Neřež - tentokrát Vánoční. Už máme i název: Neřež - Slavná věc. Žádné koledy, ale sranda!!!
Zdeněk Vřešťál
Tak už ho držím v ruce - naše čtvrté album "Jednou měř a 2x Neřež". Je v papírovém obale a líbí se mi... Dalo nám hodně práce, ale nakonec přišlo na svět úplně normálně. Měří 46 minut a ještě několik centimetrů navíc. Je to kluk, ale na cestě je ještě něco... Napoprvé se TO představí v Balbínově poetické hospůdce v Praze 28. září 2004. Bude se TO jmenovat Nášup a máte se nač těšit!koncertu na celoplošné rozhlasové stanici Radiožurnál (lze naladit i na Slovensku).
Přestal jsem kouřit. Zrnitost mého hlasu je naposled zachycena na našem posledním albu. Stálo to hodně peněz, ale stálo to za to! Cigárka mi chutnala a rád je přenechám někomu jinému - ještě mám doma nedokouřenou krabičku. Malá rada pod čarou: nejhorší jsou končící kuřáci, kteří se před ostatními litují. Kuřák - hypochondr je velmi zábavný!!!
Jsem moc šťastný, protože jsem našel někoho...... a taky konečně dotočil!
Zdeněk Vřešťál
Po éře rockové a folkové se Neřež vrací k původnímu, ještě přednerezovskému obsazení. Tvoří je Vít Sázavský (zpěv, kytara, perkuse), Zdeněk Vřešťál (zpěv, kytara, harmonika, perkuse) a Filip Benešovský (zpěv, baskytara, perkuse). Po bratislavské předpremiéře se českému publiku sestava představí v úterý 4. března v Kulturním centru Novodvorská.
"Připravili jsme nový repertoár, ale budeme připomínat i naše klasická čísla - písničky dua Vřešťál-Sázavský, Nerez i Neřež," říká Zdeněk Vřešťál a připouští, že kromě změny, která je mezi muzikanty čas od času prostě potřeba, jsou důvody k obměně i pragmatické: "Mám rád perkuse, mám rád bubny, líbí se mi větší obsazení, ale nedá se to finančně utáhnout. V této sestavě se vejdeme do jednoho vozu a - kromě jiného - lépe se také dohodneme o naší společné hudbě."
Duo Sázavský-Vřešťál doplňuje o generaci mladší baskytarista Filip Benešovský. "S Víťou se těšíme, že budeme hlavně zpívat - s jistotou, že za námi stojí výborný muzikant," tvrdí Vřešťál. "Filip Hraje s Marií Rottrovou a s Ivanem Myslikovjanem, vystupuje i s vlastním souborem Karel Gott Revival a vyprodukoval už pozoruhodné hudební projekty. Naše vystoupení ladíme trochu do humoru, jednodušší písničky prokládáme vážnějšími, zahrajeme si i ty kousky, které jsme sice měli na deskách, ale koncertně jsme je příliš neuváděli."
Společný pořad Neřež a Marie Rottrové, uváděný s velmi dobrým ohlasem na podporu alba Podívej, bude mít pražskou derniéru 24. března v Divadle Kalich. "Marie tam dostane Zlatou desku za prodané nosiče," říká Zdeněk Vřešťál. "Končí tím jedna kapitola naší spolupráce - bylo to spojení příjemné, fascinující například tím, že na Marii začali chodit naši diváci a její posluchači akceptovali nás. Určitě se ale spolu budeme objevovat i nadále. Marie teď chystá nové CD se synem Vítkem, který ho produkuje. Zná ji nejlíp a navíc je výborný muzikant, takže to jistě dobře dopadne. Možná si vybere i nějaké písničky, které jsem pro Marii napsal. Každopádně my je zpívat a hrát budeme, dvojí aranžmá může být jen zajímavé.".
Podle Zdeňka Vřešťála se s Vítem Sázavským vracejí tam, odkud vzešli. "Nikdy jsme se netvářili, že umíme mistrovsky hrát na kytary, spíš jsme je používali na to, abychom si mohli zazpívat. Je to úleva, když se můžeme opřít o skutečně výborného muzikanta." Po pražské premiéře má nové seskupení na duben a květen naplánováno hodně koncertů a ukáže se zřejmě na všech velkých letních festivalech.
Lidové noviny 01.03.2003
Mám pro Vás několik pozvánek i novinek. Předně bych Vás rád pozval do Salmovské literární kavárny (Salmovská ulice, Praha 2), kde vystupuji v úterý 21. ledna od 19.30 hodin s písničkářem Jiřím Bílým. Zahrajeme Vám své nové písně a vy se můžete občerstvit například výborným pivem Rebel… Tento koncert není vlastně koncertem, protože Salmovská literární kavárna je vlastně takový větší obývací pokoj, vybavený malým pódiem a příjemným barem. Bude to mejdan!Společný projekt Marie Rottrové a skupiny Neřež Podívej se pomalu blíží ke své derniéře. Ještě nás můžete vidět 19. března v Holešově, 20. března v Brně, 21. března v Bratislavě, 24. března v Praze, 28. dubna v Novém Strašecí a 29. dubna ve Dvoře Králové. Proto chystáme větší koncert - po dlouhé době opět v Praze. Proběhne 24. března od 19 hodin v Divadle Kalich a bude vlastně jakousi oficiální derniérou společného projektu. Během koncertu v pražském Kalichu převezme Marie Rottrová platinovou desku za prodej alba Podívej a vy budete zároveň svědky posledního vystoupení skupiny Neřež v obsazení Magdaléna Škardová - Vít Sázavský - Zdeněk Vřešťál. Vstupenky na tento mimořádný koncert jsou k dispozici v omezeném počtu v síti Ticketpro.
Během jara natočí Marie Rottrová nové album, které by mělo vyjít na podzim 2003. K tomuto albu připravujeme turné (říjen - listopad 2003). Počet termínů je omezený. Budete-li mít zájem o nový pořad, obracejte se i nadále na adresu: Zdeněk Vřešťál, umělecká agentura, Grafická 15, 150 00 Praha 5 (telefony: 233 323 224 nebo 602 352 249, mail: vrestal@atlas.cz)
Jak už jsem výše naznačil, skupina Neřež mění své obsazení. Po éře rockové, kdy v sestavě Neřež figurovali například i Filip Jelínek a Mirek Chyška (oba J.A.R.) a éře folkové (Škardová - Sázavský - Plánka - Vřešťál) se dlouhým obloukem vracíme k úplně původnímu (ještě přednerezovskému) obsazení. To znamená žádné baby a žádné bubny! Nové obsazení Neřež je: Vít Sázavský (zpěv, kytara, perkuse), Zdeněk Vřešťál (zpěv, kytara, harmonika, perkuse) a Filip Benešovský (zpěv, baskytara, perkuse). Vycházíme z toho, že se jednak vejdeme do jednoho osobního vozu a jednak lépe dohodneme o naší společné hudbě. Nechte se překvapit, budeme hrát něco úplně nového! Předpremiéry nové sestavy Neřež budou 27. února ve Stredisku kultúry Vajnorská v Bratislavě a 4. března KC Novodvorská v Praze 4. V plné síle se vám ukážeme na letních festivalech. Připravujeme nový repertoár, ve kterém samozřejmě nebudou chybět klasická čísla dua Vřešťál & Sázavský, Nerez a Neřež. Ale hlavně úplně nové pecky! V zimě nás múza políbila a v létě políbíme my vás. Těšíme se!
Zdeněk Vřešťál
Na albu je 13 písní, z nichž 6 otextoval Jaromír Nohavica: Lakomá, Buď mou nadějí, Když je mi nejhůře, Tak tohle je láska, Muž a pes a Dívka, která spí jen tak. Všechny písně už byly kdysi nahrány s Ostravským rozhlasovým orchestrem. Na tomto albu jsou však znovu zaranžovány a nazpívány. Píseň Laková zaranžoval a nahrál klavírista Zdeněk Zdeněk a je to zároveň singlová píseň pro rádia. Rovněž píseň Buď mou nadějí nahrál s Marií Rottrovou Zdeněk Zdeněk. Je to překrásná melodie maďarského autora Istvána Lercha (původní název Hamis Fény). Písně Muž a pes, Tak tohle je láska a Když je mi nejhůře složil ostravský skladatel Jiří Urbánek a vybrali jsme je z celé řady povedených i méně povedených opusů autorského dua Urbánek-Nohavica. Píseň Dívka, která spí jen tak je aranžérsky zpracována velice netradičně - kromě Marie Rottrové zde zní pouze hlasy členů skupiny Neřež a několik málo perkusivních nástrojů.
Kromě písní s Nohavicovým podílem jsou na desce ještě písně Zuzany Navarové (2), mé (Zdeňka Vřešťála - 2), kanadského kamaráda M. Rottrové Blaira Packama (překrásná Dnes už vím s textem Dušana Vančury), Urbánkova a Borovcova Tak to jest a přejatá Most vzpomínání s českým textem Jaroslava Wykrenta. Nechci si čechrat vlastní peří, ale myslím, že ta deska je nádherná, že se na ní konečně ukázal pěvecký talent Marie Rottrové v celé kráse a šíři. Marie si nemohla k 60. narozeninám dát lepší dárek! K propagaci desky se pořádá koncertní turné, při kterém s Marií Rottrovou hraje doprovodná kapela. Její součástí je skupina Neřež, která také v rámci pořadu vystoupí s vlastním blokem. Přesné složení je následující: David Uher - bicí
Filip Benešovský - basa
Petr Freund - klavír a klávesy
Michal Röhrich - kytary
Vít Sázavský - kytary a sbory
Magdaléna Škardová - violoncello a sbory
Zdeněk Vřešťál - kytary a sbory
Turné začíná 18. 11. předpremiérou v KD Jesenice u Prahy. Premiéra pořadu bude 19. 11. na Malé scéně ve Zlíně. Potom pokračujeme na Slovensku: 20. 11. Levice, 21. 11. Nitra, 22. 11. Bratislava, 23. 11. Pezinok, 24. 11. hrajeme 2x v Brně v G-studiu a oba dva koncerty jsou již více než měsíc beznadějně vyprodány. Křest alba proběhne v Divadle Kalich v Praze 26. 11. Další koncerty do konce roku: 29. 11. Liberec, 30. 11. Ústí nad Labem, 6. 12. Jilemnice, 7. 12. Pardubice, 30. 12. Hradec Králové. Během jara 2002 se uskuteční dalších přibližně 30 koncertů Marie Rottrové s doprovodnou skupinou a s Neřež jako hostem. Aktuální informace o všech vystoupeních budou vždy na oficiálním webu Neřež.Zdeněk Vřešťál
, říká Vít Sázavský z Nerezu Právě vycházejí nahrávky skupiny Nerez "z dob magnetofonů B4 a B113"Stručná historie skupiny Nerez v pětapadesáti minutách - tak by se stručně dalo shrnout album Co se nevešlo s podtitulem Pozdní sběr (právě vychází u firmy Monitor/EMI).
Album, mezi jehož první písničkou Červený kamínek a poslední Aj, Maryčka Čičeri je rozdíl čtrnácti let a 3 řadová alba, navazuje na sběratelskou raritu, kterou si skupina vydala na začátku devadesátých let vlastním nákladem. Album Co se nevešlo využívá mimo jiné koncertních nahrávek pořízených Petrem Beneschem a precizního archivářského přístupu člena Nerezu Víta Sázavského: "Koncertní kazety jsem si nosil domů jako pracovní nahrávky, které měly sloužit pro lepší analýzu toho, co jsme s Nerezem hráli. Abychom si třeba řekli - aha, tak tohle jsme tentokrát zkazili, tohle musíme příště zahrát líp."
Jak mají posluchači album brát - jako dokument doby?
Jako dostatečně kvalitní dokument zprávu "jak to tehdy umělecky bylo", viděnou skrz současnou techniku.
Nahrávky prošly novým masteringem: co všechno se technicky čistilo, co jste zachovali jako nezbytnou patinu?
Určitě jsme nesahali do obsahu, i když by se v něm dalo mnohé poopravit, doladit; pozornějšímu posluchači jistě neujde nepočítaně drobných chybiček. Ty ale k živým nahrávkám patří. Vzpomínám si, jak nám mnozí vyčítali, že jsme zbyteční perfekcionalisti, studení čumáci, co mají všechno tak dokonale secvičené a přesné, že se z toho vytrácí výraz i vroucnost... Musím říct, že právě tahle nahrávka je důkazem, že ani naše kapela nebyla stroj, který by všechno zahrál úplně přesně. Zpětně si myslím, že každá písnička na albu má výraz i patinu takovou, jakou "si zaslouží".
Na druhé straně je tu ale třeba vaše přepečlivé kapelové "archivářství".
To samozřejmě. Ale myslím si, že podobné věci - třeba nahrávání vlastních koncertů - alespoň v jistých okamžicích dělá každá kapela. Anebo by to dělat měla - když třeba neví, jak znějí z pódia nové písničky, stojí za to pustit si je zpětně do uší.
Jak vám zněly po letech - byl v tom stesk?
Bylo v tom velké potěšení z toho, že se k tomu období můžu cíleně vrátit a vzpomínat "aktivně", protože jinak je na nějaké důkladné vzpomínání jen zřídka čas a klid. Takže jsem několik večerů nostalgicky koukal z okna a hlavou se mi honily naše společné zážitky z té doby. Je příjemné vrátit se takhle do minulosti, zvlášť když je takhle příjemná, a ještě udělat práci - a já jsem opravdu našel písničky, které by se na album mohly hodit.
Cíleně si určitě zavzpomínají i vaši někdejší fanoušci. Neuvažujete vážněji o případném návratu Nerezu?
My vlastně neplánujeme vůbec nic, jen jsme usoudili, že předkládáme-li veřejnosti nějaké album, samozřejmě bychom rádi, aby se na něj neprášilo v regálech. Proto bychom se rádi nechali vidět alespoň párkrát společně. Zuzana má svůj program, my se Zdeňkem Vřešťálem také, a tam, kde je to jen trochu možné, jsme se snažili naše cesty sblížit a potkat se na stejném pódiu. Bude určitě zajímavé si znovu alespoň pár věcí dohromady zahrát, bude také zajímavé vidět, kam jsme odděleně ušli od dob Nerezu.
To znamená, že už by vaše cesty nešly spojit v jednu?
To by byla spekulace, do které se nechci pouštět; všichni máme své plány a záměry, které bychom museli zbourat, abychom se Nerezu mohli věnovat naplno. Dělat to polovičatě, aby se prodala deska, to by nebylo fér. Navíc jsme každý příliš pohrouženi do "toho svého". Takže můj soukromý odhad je, že z téhle nárazové spolupráce zřejmě nevznikne nic trvalého. A proto se na to dívám z druhé strany: jsem rád, že se po letech s Nerezem sejdeme párkrát na společném pódiu.
Markéta Turková (www.lidovky.cz)
Zdeněk Vřešťál se na pódiích začal objevovat i prosazovat už jako studentík Vysoké školy ekonomické. S Vítem Sázavským zazářili překvapivě poprvé jako humoristé - bylo to na Příbramském permoníkovi v roce 1979. To spojení bylo osudové, dodnes si myslím, že tak dokonale si padnoucí hlasy nelze najít jinak než št'astnou náhodou nebo zásahem z astrálních sfér, a dodnes mám pocit, že pokud by někdo u nás byl ideálním interpretem Simona s Garfunkelem, byli by to oni dva. Netrvalo to ovšem dlouho a zázrak se opakoval, když k nim do tria přibyla Zuzana Navarová. Po dalších téměř patnáct let pak platilo, že pokud by se o nich chtěl někdo něco dozvědět, musel by pátrat pod heslem Nerez, jménem kapely, která byla v osmdesátých letech a ještě na začátku let devadesátých opravdu kultovní. Autorsky se Vřešt'ál vedle Navarové neztratil. Její texty byly tehdy hodně v náznacích a jinotajích, Zdeněk se držel možná spíš reality, ale rozhodně šlo o texty poetické a netriviální. Co fascinovalo nejvíc, byla důmyslná, detailní a jemná propracovanost jednotlivých písní, a je těžké odhadnout, jaký na ní měli podíl jednotliví členové, protože budoucnost ukázala, že jde o vlastnost, kterou disponují všichni tři. ( Musím ovšem připomenout i Vlád'u Vytisku, protože melodické party jeho kontrabasu jsou lahůdkové při poslechu dosud. ) Nerez si odnesl dvě Porty 1982 a 1983, hlavní cenu Vokalízy (1983) a od roku 1985 se profesionalizoval.
Napsal-li jsem, že v té době sláva Nerezu pohltila v povědomí většinové veřejnosti činnost každé z individualit, neznamená to, že ta činnost nebyla. Zdeněk si občas vystoupil sám s kytarou (v té době už byl hitem Javor, kultovní písnička branců a jejich dívek), měl i příležitostné trio ( Karas, Kopřivík a Vřešt'ál ) a v programu Nerezu si občas střihl sólové okénko. V roce 1987 mu dokonce vyšlo první samostatné EP Písničky ze šuplíku (mimo jiné se zhudebněným Hlaváčkem - Hrál kdosi na hoboj). Taky občas z nějakého přetlaku dokázal napsat píseň pro jiné - at' už jde o Krausberry nebo později pro Pavlínu Jíšovou. Po nerezáckých albech z produkce Pantonu Masopust (1986), Na vařený nudli (1988) a Ke zdi (1990) se Nerez rozhodl podnikat a vzniká konsorcium Nerez a Vy, ve kterém si Zdeněk poprvé vyzkouší i své ekonomické dovednosti v nových podmínkách. Nosič se jmenuje Co se nevešlo a vyšel jen jako kazeta. Zdeněk pak spojuje své síly s vydavatelstvím Monitor a tak další dva nosiče vycházejí pod tímto labelem v roce 1993: Stará láska Nerez a vy a vánoční deska Nerez v Betlémě. V té době už ovšem měli muzikanti spoustu různých odstředivých tendencí a šeptalo se o tom, že Nerez se asi rozpadne. Stalo se v roce 1995.
Mezitím se už ale debutovým albem představila nejen Zuzana Navarová ( Caribe, 1992 ) ale i Zdeněk Vřešt'ál ( Čím dál víc Vřeštál, Monitor 1994 ). A tak když v roce 1995 Nerez končí ( Monitor vydává na CD reedicí jejich tří prvních alb jako Antologii Nerez ), předpokládá se, že se za nimi voda nezavře.
Přiznávám se, že Vřešt'álovým producentským a obecně podnikatelským snahám jsem toho mnohdy dost vytýkal. Ne že by byl neúspěšný, naopak jeho Agentura Zet docela úspěšně zastupovala třeba Nohavicu, měl jsem ale pocit, že té kapitalistické dravosti tam bylo až moc. A i když se svět vždycky vydal tam, kam to Zdeněk vycítil, že se vydá, říkám si, že mu v tom tolik pomáhat nemusel, a vím, že mu tato složka jeho činnosti nadělala i nějaké ty nepřátele.
Po rozpadu Nerezu si vzal Zdeněk trochu oddychový čas a vypadalo to, že se cesty všech protagonistů kapely rozejdou definitivně. Nakonec se ale s Vítem Sázavským sešli tím nejlepším způsobem při práci na albu Jarka Nohavici Divné století, kde se Vít zapsal jako zručný aranžér a Zdeněk odvedl roli producenta. Výsledek asi znají všichni - nejen velmi dobré album, ale vznik doprovodné kapely, která se sice původně jmenuje prostě Kapela, ale kde vedle sebe stojí Zdeněk s Vítem a dalšími lidmi, ze kterých postupně vznikne nové hudební těleso. Skupina Neřež. Jsem si vědom, že ji doporučují psát s malým počátečním písmenem, což neakceptuji,. zato však akceptuji, že jde o slovo nesklonné.
Neřež vydává první eponymní album v roce 1998 a na něj navazují Nebezpečný síly o rok později. ( Obojí zase u Monitoru - EMI ). Alba jsou to velmi dobrá, stylově dost různorodá, zasahují od akustického folku až po vlivy moderní rockové muziky. Abych se přiznal, mně osobně se nejvíc líbí právě ty nejkřehčí aranže typu Pod peřinou, ale je to už ode mne možná staromilství...
Vřešt'ál pro mne vždy zůstane prototypem člověka až hyperaktivního, schopného rozjet spoustu bláznivých a ztřeštěných nápadů a kupodivu je většinou dotáhnout do konce. A to prakticky po celou dobu své kariéry. Vezměte si jen (producentsky jeho) album Drobné skladby mistrů, kde na jediném klasickém singlu vyšlo dvanáct minutových písniček různých českých písničkářů (1988), produkci a spoluúčast na albu dětských písniček Písničkáři dětem - Sloni v porcelánu 1 (v roce 1999), organizaci festiválků a festivalů, různé hýbání zákulisím, vydání zpěvníků s notami na CD plus a jiné nápady.
Mezi písničkáři - bohémy, aniž by byl nějak suchopárný, má postavení člověka schopného koncepčního myšlení i mimo muziku. Nemyslím si, že by jeho silnou stránkou byly snadno zapamatovatelné melodie, i když i ty se mu už povedly. Domnívám se ale, že to, v čem je učebnicovým příkladem a kde neexistuje výjimka, je pečlivá práce nad písničkou, vybrušování detailů, zkoušení dalších variant. A pak i schopnost písničku prodat-jak na jevišti, tak vydavateli. Tuto svou schopnost dokáže nabídnout i ostatním.
Jakkoliv "prodávat Nohavicu" bylo lehké, znám dost podnikatelů v branži, kteří by zvorali i to. A pokud se v roce 2000 Vřešt'ál rozhodl podpořit projekt Jindry Kejaka, vystrčil ho tím do sfér, o kterých se většině srovnatelných písničkářů může jen zdát.
V poslední době to vypadá, že Vřeštál přesouvá svá producentská propojení od Monitoru k BMG. Ted' zrovna mám v přístroji 2CD Jiřího Schmitzera Šílenec, které produkoval a opatřil velmi vtipným sleevenote. Už jsem se smířil s tím, že takové náznaky nelze nebrat vážně.( Jiří Moravský Brabec - FOLK&COUNTRY 3/01 )
Od 1.1.2001 vystupujeme pouze ve čtyřech:Vít Sázavský - basa, kytara, zpěv
Zdeněk Vřešťál - kytara, harmonika, zpěv
Magda Škardová - cello, kytara, zpěv
Pavel Plánka - bicíVlaďka Hořovská čeká potomka (v dubnu)
Právě dokončujeme naše třetí album: Bude na něm pravděpodobně 14 písní: 6 novinek Zdeňka Vřešťála, 6 nových písní Magdy Škardové, 1 dosud nevydaná píseň Jaromíra Nohavici a píseň Mysterioso od našich (bohužel již nežijících) přátel Tomáše Poláčka a Františka Stralczyského (skupiny Bonsai a Bílá nemoc). Celé album jsme natočili sami, účinkují na něm pouze 2 hosté - kytarista Jan Volný a saxofonista Michal Žáček (skupina Jany Kirschner, vynikající!!!). Album by mělo vyjít na přelomu dubna a května. Kromě tohoto alba dokončujeme práce na rozšířené reedici alba Co se nevešlo skupiny Nerez. Kdysi jsme si ho vydali vlastním nákladem pouze na kazetách. Do oběhu se dostalo pouhých 1800 kusů. Na albu najdete nevydané písně z let 1986 - 1992 v koncertní podobě, ale i lahůdky: například retro píseň Flexaret (opravdu velice humorná píseň!), kde zpívám česky, slovensky a polsky. Byla natočena na legendárním Folkovém kolotoči v Ostravě - Porubě 1982, kde poprvé vystoupil např. Jarek Nohavica a další. Získali jsme také nahrávky Čs. rozhlasu Hradec Králové s několika sólovými pokusy mladičké písničkářky Zuzanky Navarové. Ta zpívá dokonce i rusky, ale sovětskou píseň na albu bohužel nenajdete! Ty české jsou lepší. K vydání obou alb chystáme několik koncertů, kde vedle sebe vystoupí Neřež, Koa se Zuzanou Navarovou a zákládající členové Nerez Zuzana, Vítek a Zdeněk.
Po čase bude opäť formácia NEŘEŽ využívať služby zvuk. štúdia MSN Recording v Jablonci n. Nisou, kde pripravuje nie jedno, ale hned dve staro-nové "desky". Prvé úplne nové s pracovným názvom "Marcipán", bude nové radové album, druhé staro-nové CD je reedíciou v minulosti vydaného titulu "Co se nevešlo"... citujem... "...Protože jsme objevili spoustu dalších rarit, které by se mohly na původné 39 minut dlouhé kazetě objevit, asi změníme název na "NEREZ - Co se vešlo". Budou tam první sólové pokusy Zuzany Navarové, Zdeňka Vřešťála a Víta Sázavského ještě z dob před Nerezem, živé ukázky z legendárního koncertu Nerez na Folkovém kolotoči v Ostrave 1982 ( kde vystoupil mj. poprvé Jaromír Nohavica ) a několik dosud nevydaných a nevídaných písní Nerez. Uvidíme, co nám umožní technika z těchto technicky nekvalitních nahrávek udelat... Z.V." Oba nové albumy by mali byť pokrstené 24.5 v Mestskej knižnici v Prahe "...za účasti NEŘEŽ, Zuzany Navarové a KOA a pro tento účel obnoveného NEREZ ! Tímto nabízím zájemcům o tento koncert naše termíny - kdo chce uspořádat společný koncert NEŘEŽ, NEREZ a Zuzany Navarové se skupinou KOA během konce května a začátku června, ať mi zavolá na 0602/352249... Z.V."
Po koncertě v pardubickém KD Dubina jsme na deset minut zmizeli v zákulisí, abychom pak mohli dvě hodiny přepisovat a další hodinku "zarovnávat" povídání s hlavními postavami skupiny Neřež. Začněme od Zuzany Navarové. Nedávno vyšel rozhovor v Mladé frontě, ve kterém řekla, že dnes nemůže zpívat písničky o lásce stejně rozervaně jako v devatenácti - a vy to zpíváte pořád. Ono obecně - mužští takové písničky zpívají, ale ženské zpěvačky třeba ve čtyřiceti po dvou dětech už se tomu brání.Zdeněk Vřešťál: Tak já si vůbec myslím, že vylézt na podium vyžaduje notnou dávku nějakého exhibicionismu - to za prvé a za druhé: kdo na to pódium leze, ten by měl být stále klukem nebo holkou, i když je mu přes čtyřicet. My hrajeme ty písničky, které nás baví (a baví nás některé dodnes i po dvaceti letech). Někdo k tomu má jiný přístup, trošičku víc rozumovější, ale já si osobně myslím, že sem rozum příliš nepatří...
Vít Sázavský: Ale taky je v tom to kouzlo reprízování. Protože na nás chodí lidé, kteří si pamatují a přijdou si to po "x" letech poslechnout znovu, ale taky třeba ti, kteří ani nebyli na světě, když ty písničky vznikly. Já si vzpomínám, že jsem byl úplně unešený, když jsem viděl na živo hrát po letech (a i tohle už je dávno) kapelu Peter, Paul and Mary. Ty písničky jsem znával z doby, kdy je oni nahráli v nějakých - já nevím - pětadvaceti, v letech šedesátých a potom jsem viděl tyhle tři lidi, ti chlapi měli pleše a ta ženská byla taková trošku jetá, ale zpívali překrásně jako tehdy a já jsem byl z toho úplně dojatý a slzy se mi draly do očí. A jestli na nás někdo přijde a uděláme mu aspoň z deseti procent takhle příjemně, jako že si zavzpomíná, jaké to bylo, když jsme všichni byli mladší, tak to přeci není žádná ostuda.My jsme byli i na Žižkově na premiéře vaší nové sestavy - ale že by chodilo nějak hodně lidí... Zdá se, že i na různých jiných koncertech diváků ubývá. Jak to vidíte vy, když hrajete někde jinde?
Z.V.: Já můžu říct samozřejmě osobní zkušenosti, ale můžu ještě totéž tvrdit o lidech, kteří hrají přes mou agenturu (Rottrová, Ulrychovi, Schmitzer). Na návštěvy koncertů má vliv hodně věcí, ale to nejzásadnější je, že tenhle vzdělaný národ se nechal zotročit nějakým médiem. Jakože lidé jsou velice pohodlní, sedí doma, přestože vstupné 100,- Kč skutečně při dnešních cenách jsou dva panáky. Taky ale vím, že mnoho lidí musí obracet peníze v kapse několikrát...
V.S.: No, my to koneckonců děláme hlavně pro sebe. A myslím, že většina muzikantů to má podobné. Dokud se dá hrát, tak i kdyby přišlo pět diváků, (pokud to ještě jde nějak zorganizovat, aby člověk mohl přijet), tak já to budu dělat dál. Sice je to příjemné, když lidi přijdou na koncert - ať už jich je čtyřicet nebo čtyři sta (když jich je čtyři sta, tak je to lepší :-)), to je fajn, že tam jsou - ale z mého pohledu je hlavní, že se nějak bavím a dobíjím energii...
Z.V.: Je to výborné na přecházení chřipky! (Zdeněk byl opravdu "nachcípaný")Už v Praze jsme se bavili o tom, že Neřež letos moc hrát nebude, že spíš to bude Jarek a Kapela...
Z.V.: To ne, Kapela hrát nebude!!! Jarek a studio, protože děláme desku Moje smutné srdce. Už je těsně před dokončením a je s tím spousta další práce, hlavně produkční a propagační.
Ani s tou deskou pak nebudete jezdit?
V.S.: Uvidíme. Na Jarkově CD hraje například v několika písničkách Čechomor, mají plán (to vzniklo mimo sebe, ale potká se to), jejich a Jarkovy společné koncerty (na jaro a na konec jara). Oni dokáží velmi zdařile doprovodit, o tom nepochybuji, ostatně už jsem je viděl hrát i ty písničky, co jsme hrávali s Kapelou, trošku jinak a bylo to fajn, protože mají hodně energie a jak to valí do těch lidí, je to příjemné. Ale myslím, že Jarek zatím neuvažuje o ničem takovém, že by jel na živo tyhle písničky tak, jak jsou na téhle desce, jak tomu bylo u Divného století - mimo jiné proto, že ty písničky vlastně ještě neslyšel :o))). On to nazpíval a bude překvapený, co jsme mu z toho udělali. Nás by to potěšilo, kdybychom se s ním mohli párkrát někde "šmrncnout", protože ty písničky jsou moc hezké a já bych měl pocit takové neúplnosti, kdybych ho slyšel samotného na jevišti něco z téhle desky hrát. Já jsem pořád ve studiu a slyším to dokola tak, jak jsme to přizdobili, takže mi bude líto, když je neuslyším v téhle plné podobě. Bude to sice hezké, ale jenom Jarek s kytarou.
Na CD Moje smutné srdce jsou všechny písničky nové?
V.S.: Převážně nové.
Z.V.: Jedna (možná dvě) jsou napsané přímo ve studiu, některé jsou starší, ale předělané s laskavou péčí tady pana... (posunek na Víta)
V.S.: Asi dvě budou znát všichni - jako Košilka (v novém kabátě), ale ostatní jsou opravdu novinky.To by byl Jarek - ale máte teď v plánu další CD Neřež ?
Z.V.: Určitě. Písničky jsou rozdělané, až budu mít tohle za sebou, tak na tom budu pracovat a ...
V.S.: Jéžiš !!!
Z.V.: ...zase do studia, viď, ty se z něj nedostaneš. Ale já mám takový jeden plán, který nechci prozrazovat - nebude to ve studiu a nebude to živá deska. Bude to jinak...Bude zase interaktivní?
Z.V.: Myslím, že dnes už by měla být každá. Je to hezká služba navíc.
Když už jsme u těch technických vymožeností dneška, zabrousím k Internetu. Do folkové konference občas napíše Milo Daníšek spoustu zpráv o vás, Jarkovi, bývá tam toho hrozně moc. Jak jste s ním v kontaktu?
Z.V.: Totiž - to je náš kamarád, člověk, který se jednou ozval na můj mail, že by nám dělal naše stránky. Neřež i Nerez - to je výhoda názvu "nerez" v počítačovém světě, kde na ty háčky moc nepečou. Je to www.nerez.sk, slovenská stránka, ale to je úplně jedno, jestli je ze Slovenska nebo z Tramtárie, protože výhoda Internetu je, že jsme všichni spolu.
Ty www stránky jsou docela rozsáhlé, je tam toho poměrně dost. Pravda, je tam lehce pomalejší přístup.
V.S.: No, my už jsme taky starší...
Z.V.: Ono to Slovensko se tak pomalu probouzí, ale Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú a Milo Daníšek to zařídí !!!Ale zpátky k muzice. S novou sestavou jste vcelku zklidnili a chvílemi zní jako Nerez. Magdalena Škardová má navíc moc pěkný hlas barvou podobný Zuzaně Navarové... Může to jednou dopadnout tak, že Neřež ořežete jen na vás dva a Magdalenu?
Z.V.: Tak to zatím nehrozí. Ale nám se to líbí - máme konečně vedle sebe zase plnokrevnou zpěvačku, která nám trošičku ten vokál ohladí a rozsvítí, můžeme po dlouhé době dělat trojhlasy.
V.S.: Jasně, protože vlastně to, co jsme dělali v Nerezu, bylo dané tím, že jsme měli tyto možnosti. Byla tam holka, která zpívala a my dva, takže na této trojici to tehdy stálo. A i když tam potom hráli ještě další muzikanti, někdy nás bylo šest, někdy jsme byli jenom tři. Teď to byla taková spíš shoda okolností, že se Vlaďka s Magdou znala, tak nám ji doporučila a po krátké době jsme zjistili, že právě tenhle způsob je nám nejbližší a nejvlastnější a že nás nejvíc baví. Protože - málo platný - asi ze všeho nejvíc na jevišti umíme zpívat, pak dlouho nic a pak teprve se opíráme o nějakou kytaru nebo něco. O ty nástroje jsme se opírali nějak tak v době minulé, dělali jsme větší randál, ale myslím, že tahle změna nás všechny hodně uklidnila, že se cítíme jistěji.
Z.V.: Já si troufám říct, že až to trošku vyzraje, tak to bude lepší než Nerez. Protože Nerez, to byl hlavně zpěv a takové nějaké brnkání, kdežto tady za námi stojí výborní muzikanti, což slibuje spoustu možností - je to takové akustické, takže se slyšíme, můžeme pracovat s hlasy a podobně.Takže tato sestava bude teď stálá?
Z.V.: Doufejme...
Lucka a David Jirků (www.internetfolk.cz)
Dne 4. května 2000 jsme odevzdali do výroby nové album Jaromíra Nohavici Moje smutné srdce. Je to neuvěřitelné, ale album vyjde skutečně v pondělí 22. května - u firmy BMG, a to na MC, CD a dokonce i na LP (v omezeném nákladu 1000 kusů).
Každá součást nového alba je kapitolou sama pro sebe. Album obsahuje 16 písní, které jsou z velké části úplnými novinkami. Znát budete asi jenom Košilku (v úžasném vokálním aranžmá Vítka Sázavského), Kosatou a Zubatou (arr. Karel Plíhal) a V jednym dumku na Zarubku (se skvělou Českomoravskou hudební společností).
Obal je dílem našeho dvorního grafika Michala Cihláře - českého Andyho Warhola. Je tištěn šesti barvami (běžný je pouze soutisk čtyř základních barev). Ty další dvě barvy jsou tzv. přímé - které se nedají běžným tiskem dosáhnout (např. z barevné laserové tiskárny). Ústředním motivem obalu jsou krásné fotografie slovenského fotografa Rudo Prekopa, linoryt Michala Cihláře a sněženky - ke každé písni je naskenovaná jiná sněženka - každá květina byla vložena "natvrdo" přímo do skeneru (!) - poupátko, v rozpuku, rozkvetlá, vadnoucí... Ze sněženek je sestavena i podkladová tapeta - jsou to tisíce sněženek - opět pro každou píseň jiná tapeta. CD bude zabaleno do zcela nového typu krabičky - tzv. digipacku. V této formě vyjde v omezeném nákladu - vyrobeno bude pouze asi 15000 kusů. Digipack snadno poznáte od pirátských kopií, protože to není klasická bakelitová ani žádná jiná obdobná krabička. Je dostatečně drahá na to, aby se pirátům a vypalovačům nevyplatilo do ní investovat. Ale je opravdu velice zajímavá a vám se investovat do tohoto artefaktu naopak vyplatí.
K vydání alba se připravují i netradiční plakáty. Představte si papír o velikosti 70 x 100 cm, který rozříznete podélně na dva kusy. Vznikne plocha o rozměru 35 x 100 cm, která bude do posledního místa zaplněna Jaromírem. Michal Cihlář připravuje i papírovou tašku s fotografií Jaromíra Nohavici a s dalšími motivy z obalu alba. Možná se použije i některý vzorek sněženkové tapety na výrobu klasických pokojových tapet - představte si Váš pokoj vytapetovaný tapetou zn. Jarek... 22. května můžete svůj balíček tapet rozbalit i vy - nabízíme Vám 16 různých vzorků!Zdeněk Vřešťál, 4. 5. 2000 (upravil Ondřej Fiala)
Album Líbíte se mi, které právě dokončujeme v jabloneckém studiu MSN Recording, vyjde v pondělí 22. května u nové firmy! Po čtyřech albech vydaných firmou Monitor-EMI se Jaromír Nohavica tentokrát rozhodl pro BMG Ariola ČR. Tato firma vydává mimo jiné i alba Radka Pastrňáka a Buty, Vlasty Redla, Jana Nedvěda a Františka Nedvěda. Kompletní aranžmá většiny skladeb svěřil Jaromír Nohavica opět do rukou Vítka Sázavského z Neřež. Opět budete velice překvapeni - stejně, jako tomu bylo v případě Divného století i živého alba Koncert.
Jaromír Nohavica i Vítek Sázavský se nebáli jít zase o notný kus dál. Nové album Líbíte se mi působí mnohem ucelenějším dojmem, tematicky je sevřenější a aranžmá všech písní jsou překvapivá, neslýchaná, odvážná a mnohdy i velice netradiční. Jaromír Nohavica se tak zásadně liší od mnohých svých písničkářských kolegů, kteří volí mnohokrát osvědčené postupy v textech, aranžmá i celkovém pojetí svých alb. Tento přístup se osvědčil i v případě posluchačsky velice náročného Divného století, kterého se prozatím prodalo téměř 130.000 kusů. Nové album nebude v žádném případě komerčně poplatné různým tlakům. Nedočkáte se "nového" Divného století! Toto album je jiné, nikoli stejné (tím myslím použití vyzkoušených receptů, témat atp.).
Jestliže se nebojíte poněkud dobrodružné cesty po nevyjetých kolejích, očekáváme Vás 22. května na našem malém nádraží, odkud vyjíždí zvláštní vlak. Sedadla nejsou polstrována, ale přesto se svezete v 1. třídě. Vlak není místenkový a staví ve všech zastávkách. Místa je pro všechny dost! Jízdenka bude stát přibližně 450,- Kč (kompaktní sedadlo) a 250,- Kč (sedátko z magnetických pásek). Upozorňujeme, že jízdenka je nepřenosná a její padělání je trestné a neetické! Během jízdy si poslechnete 17 písní a z okénka vlaku si budete moci prohlédnout krajinu srdeční ze všech možných úhlů. Nevyklánějte se však z oken! Projedeme i mnoha nebezpečnými tunely. Konzumace alkoholu se nedoporučuje. Rovněž kouření v celé soupravě není povoleno. Záchrannou brzdu používejte pouze v krajní nouzi!
Osádka: Jaromír Nohavica - strojvůdce, kytara, Heligonka, zpěv, autor hudby a textů, Vít Sázavský - vlakvedoucí, kytary, basa, píšťaly, sbory, aranžmá a hudební režie, Zdeněk Vřešťál - průvodčí, produkce, sbory, Miroslav Klus - výpravčí, zvuková režie, Michal Cihlář - grafický návrh obalu, Rudo Prekop - fotografie. Ve Vašem kupé se možná potkáte s Pavlem Plánkou (bicí a perkuse - Neřež), Vladislavou Hořovskou (housle a violy - Neřež), Karlem Plíhalem (kytary, zpěv), Petrem Freundem (klávesové nástroje), Sylviou Josifoskou (zpěv a sbory), Karlem Holasem (housle a sbory - Českomoravská), Františkem Černým (kytary a sbory - Českomoravská), Michalem Pavlíkem (violoncella a dudy - Českomoravská), Radkem Pobořilem (akordeon a trumpeta - Českomoravská), Františkem Uhlířem (kontrabas), Jiřím Kotoučem (historické nástroje všeho druhu) a s dalšími povědomými osobami.
Sledujte další hlášení nádražního rozhlasu.
Konec hlášení.Zdeněk Vřešťál, 15. 4. 2000
Po třech letech jsme se opět sešli v jabloneckém nahrávacím studiu MSN recording. Jaromír Nohavica, Vít Sázavský a Zdeněk Vřešťál = první útok vítězného týmu jménem Divné století. Od poloviny března 2000 zde natáčíme nové album Jaromíra Nohavici, které se možná bude jmenovat "Nad ránem" nebo třeba "Kabelka" nebo úplně jinak. Stejné to bylo i u Divného století - v zásobě jsme měli několik názvů a vybírali jsme až do poslední chvíle. Zrovna teď nás nejvíc baví název "Líbíte se mi...", protože nové album bude hlavně pro ženy, dívky, slečny, holky, kočky a milenky. Hudební aranžér alba Vítek Sázavský dostal už na začátku tohoto roku přibližně dvacet nových písní, další vznikly přímo ve studiu a mnoho dalších zapomenutých doplňuje Jarek do sestavy budoucího alba přímo při natáčení. Sněženky, Silueta, Jako jelen, Kosatá zubatá, Nebe je tu. Vybíráme velice pečlivě a síto je husté...
Ve studiu se objevili i vzácní hosté. Kontrabasista František Uhlíř, jazzový kytarista Milan Kašuba, náš spoluhráč z Neřež Pavel Plánka se svými zvonečky, chrastítky a s bubnem Udu, Petr Freund s neuvěřitelnými zvuky v klávesách a Karel Plíhal plný pohody ze svého právě dokončeného alba Kluziště. Očekáváme návštěvu houslistky Vlaďky Hořovské a muzikantů z Českomoravské. Přijede také nejmenovaná slovenská zpěvačka, protože v jedné písni se bude zpívat slovensky...
Souběžně připravujeme také obal nového alba. Jeho autorem bude akademický malíř Michal Cihlář, jehož výstavu linorytů v pražské galerii pod Vyšehradem si nenechte ujít. Michal je bezedná studna nápadů a už teď se těšíme na obal, jaký jste ještě neviděli. Zatím nemůžu nic prozradit. My nemůžeme ani naznačovat, ale těšte se!
Jinak je pohoda, hrajeme kulečník a stejně jako kameny ve hře scrabble skládáme i my kámen po kameni mozaiku. Vznikají nová slova a vy si je přečtete už koncem května. Ta slova mají smysl a celé věty si sestaví každý z vás.Zdeněk Vřešťál, Jablonec, 25. 3. 2000
Klidná, příjemná mladá žena. která chce žít jen přítomností.
Vypili jsme několik šálků dobrého čaje, snědli hrstku zázvorového cukroví a povídali si nejen o hudbě.
Moc jsme nerezli, zato pod voknama rostlo bejlí.
Vystudovala jste češtinu a španělštinu na fildě, to je už notoricky známá věc; učitelský obor, pokud vím. Proč jste nešla na peďák, když jste chtěla učit?Já jsem se nechtěla stát učitelkou, chtěla jsem studovat španělštinu, a právě v tom roce otevírali na fakultě zajímavou kombinaci s češtinou, a tak jsem to zkusila. Ale učit jsem vlastně nechtěla nikdy.
Ale přesto jste nakonec španělštinu učila, a to dokonce v proslulé jazykovce v Praze na Národní třídě...
V posledním ročníku jsem dostala nabídku tam učit a tomuto "pokusu" jsem se ani moc nevzpírala. První rok mě to ukrutně bavilo a druhý rok už mě to ukrutně nebavilo, takže jsem v míru odešla.
Dělat muziku...
No tak muziku jsem dělala už delší dobu, na "plný úvazek", a to právě nešlo vyladit s vyučováním na Národní. V jazykovce se totiž učí nejen večer, ale také brzo ráno, a když jsem se domů dostala po půlnoci a ve čtvrt na osm mi začínala hodina - to nešlo.
Tú, mi DelirioKdy vás chytla latinskoamerická hudba - bylo to během vysoké školy?
Ne, už na gymplu. Já jsem vlastně původně v pubertě zamýšlela stát se malířkou, dělala jsem dokonce talentové zkoušky na střední školu uměleckoprůmyslovou do Brna, dostat se tam, to byla pro mě vysněná životní meta. Ale ono se ukázalo, že zas tak moc toho talentu nemám...
Nebylo to nedopatření, náhoda?
Ne, to nebyla náhoda! Šla jsem zatrpkle na gympl a stále jsem si říkala, že to zkusím znovu a když tak přestoupím, jenomže nás paní profesorka Zbořilová začala učit španělštinu a já jsem tomu naprosto propadla. Moje zájmy se najednou pootočily úplně jiným směrem, otevřela se mi nová cesta a díkybohu za ni. Na tyto španělské začátky vzpomínám moc ráda.
Říká se, že pokud chce člověk dobře ovládnout nějaký cizí jazyk, musí se stát tak trochu příslušníkem národa, který tím jazykem mluví. Co si o tom myslíte?
Asi to tak nějak bude, rozhodně jsem si už během studia všimla, že právě ti moji spolužáci, kteří ve španělštině vynikali, začali postupně měnit svůj zevnějšek a chování. Tahle transformace ale nebyla znát, když mluvili česky, až když spustili španělsky, ovládly je jakési latinské vášně, mluvili nahlas, gestikulovali. Člověk se při intenzivním studiu jazyka sžije, ztotožní s do té doby cizí kulturou a vrcholem je, když začne v tomto jazyce přemýšlet. Mohu to jedině doporučit, je to krása...
Také vás ovládají vášně, když mluvíte španělsky?
Ne, už ne, ted' už jsem klidná. Ale v počátcích jsem to hodně prožívala to asi patří k určitému věku, že člověk experimentuje, zkouší si, co dovede, kam až dojde jeho myšlení. Já jsem dostala v té době od kohosi radu, že jazyku se člověk nejlépe naučí, když se v té zemi pořádně zamiluje.
A to se vám podařilo...
Jistě! (.smích)
Stáž na Kubě jste absolvovala ve školním roce 1982/83. Splnila první cesta do španělsky mluvící země vaše očekávání?
Já jsem ani nic neočekávala, Já jsem, přiznám se, volila cestu na Kubu proto, že jsem tam mohla být delší dobu než jinde, ve Španělsku by to byl třeba jen měsíc nebo dva, a já se chtěla ulejt ze školy aspoň na půl roku. Chtěla jsem prostě dlouhé prázdniny, a v tomto ohledu to moje očekávání naprosto splnilo.
Takže tam došlo k vašemu zasvěcení.
Nevím jestli zasvěcení je nejlepší slovo. Ale bylo to skvělé, poznala jsem tam spoustu zajímavých věcí, o kterých jsem vůbec nevěděla, že existují. Když přijedete do cizí země, do úplně odlišné kultury, tak vám připadá zajímavé úplně všechno, každý člověk, každý kámen. I to, že tam mají jiné obrubníky, všechno je strhující.
A máte tento pocit i po letech, když přijedete znovu na ta místa?
Už ne, člověk si zvykne, a už ho to tolik nešokuje. Rozhodující je hlavně ten první kulturní "třesk".
Uvažovala jste někdy o tom, že byste žila v jiné zemi?
Jistěže mě to napadlo, dokonce jsem se rozhodovala jestli ano, nebo ne. Ale rozhodla jsem se pro návrat. Tady jsem naprosto št'astná a nechci žít jinde.
Vraťme se k hudbě: vy máte asi největší zásluhu na latinskoamerické chuti Nerezu...
Ano, byl to můj nápad, to nezastírám. Myslím ale, že těch "chutí" bylo víc, Zdeněk vlastně svoje písničky nikdy neskládal jako latinu. Mně se vždycky líbila hlavně bossa nova a k latině jsem kluky (z Nerezu) tlačila už před stáží na Kubě.
Bossa nova je typická právě pro Kubu?
I když je tam velmi oblíbená, není to původní kubánská písňová forma, bossa nova pochází z Brazílie. Na Kubě je domácí všechno, co nějak vychází z tzv. sonu, ze sonu vznikly postupně další varianty: guaracha, rumba, chacha-chá. To je Kuba.
U nás tato hudba zatím rozhodně není standardem, myslíte, že k nám latina proniká víc než třeba před dvaceti lety?
Řekla bych že ano. Většinou lidé přesně nevědí, odkud který tanec pochází a jak se správně jmenuje, ale tancují v salsotékách, jsou s touto hudbou v kontaktu. Ostatně salsa je vlastně variantou sonu.
Váš současný spoluhráč a spoluzpěvák Iván Gutiérrez vychází z kubánské muziky, nebo výhradně z kolumbijské?
Iván nehraje ryze kolumbijskou muziku. On je v podstatě kosmopolita, se svými rodiči procestoval oba americké kontinenty. Jeho písničky vycházejí z různých latinskoamerických útvarů, správně bych měla říct hispanoamerických, protože on hraje něco, co trošku připomíná flamenco, i něco jako rumbu, někdy je to zase trochu salsa. Dá se říct, že veškerá španělská i latinskoamerická hudba tvoří jakési nerozdělitelné kontinuum, které se postupně prolíná a ovlivňuje. Např. bolero, které je v poslední době v latinské Americe a na Kubě velmi oblíbené, vzniklo původně ve Španělsku, odtud se přestěhovalo na Kubu. A ted' se zase vrátilo po mnoha desetiletích jako móda do Španělska.
Cikánečko maličká, přičaruj synečkaUž během éry Nerezu se v písni Zdeňka Vřešťála objevila vaší zásluhou romština, společně s Nerezem vystupovala Věra Bílá se skupinou Kale. Někde jsem četl, že jste byla od dětství v kontaktu s romskými dětmi: je to důvod vašeho nehysterického (at' už v pozitivním či negativním smyslu) přístupu k Romům a jejich kultuře?
Jestliže jsem měla už v dětství zkušenost s Romy, nebyla to samá švanda. Samozřejmě jsem se jich taky bála, bála jsem se chodit do školy přes hradecký Kavčí plácek, protože jsem věděla, že když je tam potkám, budou po mně chtít padesátník, nebo na mě budou aspoň něco pokřikovat. Ale měla jsem i dobré zkušenosti. Na prvním stupni jsem chodila do třídy s romskými dětmi, které uměly skvěle zpívat, mnohem líp než my všichni ostatní. Když byly vyvolané před tabuli a zpívaly, bylo to pro mě něco jako zjevení. Nechápala jsem, jak může malé dítě zpívat jako dospělý zpěvák. To mě prostě uhranulo.
A nemáte touhu zabrousit trochu do romské hudby?
Ne, to určitě ne. Jednak neumím romsky, jednak si myslím, že oni na to stačí sami. Svou hudbu dělají dobře a nemá smysl, abychom se stylizovali do jejich hudebního projevu.
Pod voknama roste bejlíDo té doby, než jste absolvovala na státní konzervatoři obor populární zpěv jste neprošla žádným pěveckým školením. Prý jste zpívala s maminkou při mytí nádobí... Doporučujete to začínajícím zpěvákům?
Mytí nádobí určitě. Já si myslím, že člověk, pokud to chce se zpěvem někam dotáhnout, by měl hlavně zpívat. Neustále. A mytí nádobí se k tomu dobře hodí. Protože jsme s maminkou myly nádobí denně, zpívaly jsme denně. Maminka také zamlada zpívala, hrála ochotnické divadlo, takže měla ke kumštu blízko. Zpívaly jsme lidové písničky a bylo to krásné. Co se týká mé pěvecké současnosti, už dlouho mi vyhovuje právě bossa nova. Tento způsob zpěvu je pro mě daleko přirozenější než třeba "vyletěla holubička ze skály"... Divné, ne?
Ale ta holubička vás také ovlivnila, vždyť "pod voknama roste bejlí... "
To byla taková pseudolidová píseň. Její význam byl v tom, že byla první, pak jsem se k ní už nevracela.
Jaké bejlí si dneska pouštíte do uší? A co to bylo třeba v pubertě?
Po dětství s holubičkou jsem ve třinácti nebo čtrnácti letech poslouchala z rádia střední proud, třeba Martu a Tenu Elefteriadu apod. Pak jsem zjistila, že moji spolužáci mají na páskách trochu jinou hudbu, ale to byly jen útržkovité dotyky. Na gymplu jsem propadla polské kultuře, zjistila jsem, že existují Czeslav Niemen, Maryla Rodowicz, Marek Grechuta... Než jsem se dostala k bossa novám, poslouchala jsem tedy hlavně polskou muziku. Bossa novu jsem pak poslouchala hodně dlouho a hodně intenzivně.
Dneska už si jen občas pustím nějakou "vážnou" hudbu. A ještě mě v poslední době zasáhla Schola Gregoriana Pragensis, jejich chorály.Bossa nova už se vám tolik nelíbí?
Líbí, moc líbí, ale už jsem si ji naposlouchala, byla doba, kdy jsem se potřebovala zorientovat a kdy pro to byly ideální podmínky, řekněme kolem těch dvaceti až pětadvaceti let. Dneska mám načerpáno a chci spíš něco dávat ze sebe.
Háčky a čárky pustím po větru, střelím se holou větouVystudovala jste bohemistiku, má to nějaký vliv na váš současný život?
Co se týká řeči, musím se přiznat, že mluvím hodně slangově, i když ted' mnohem míň než dřív. Není to dobře, protože slang se rychle mění a lidé si pak nerozumí. Jinak ale uznávám spíš tradiční hodnoty. Třeba způsob, jakým píše M. C. Putna. Ne všemu, co píše, sice rozumím, protože jeho záběr je poněkud širší než můj, ale je to moc pěkné a zrejmě v kontextu dnešní literární produkce i výjimečné.
Výjimečné jsou i vaše texty: naprostá většina se dá číst i sama o sobě, jako poezie. Jak vám TO tam "nabíhá "?
Stává se mi to dvěma způsoby: bud', a to bylo dříve nejčastěji, mě napadl, jak se říká mezi textaři, slogan, což je vlastně verš, nebo půlka verše, který má svůj rytmus, z něho a jsem odvodila nějaký rytmický model a k tomu pak domyslela zbytek... To se mi dnes už neděje. Nebo se mi stávalo, že jsem napsala nejdřív celý text a pak k němu dodala hudbu. Takhle vznikla řada mých textů, ale musím říct, že naprostá většina z nich zůstala v podobě básniček. V současné době píšu převážně tak, že mě napadne text, u kterého už zároveň slyším hudbu. Snad jen jednou se mi stalo, že bych nejdřív složila hudbu a pak k tomu psala text. To bylo Bossa ma s fousama. Psaní a skládání je skutečně práce: donutit se sednout si a dotáhnout prvotní nápad do použitelné podoby. Neprožívám to už tak bouřlivě jako dřív, ale náročné je to vždycky. Na druhou stranu, když už něco napíšu, stojím si za tím a takovou písničku můžu pak hrát třeba až do důchodu.
Psala jste někdy texty ve španělštině?
Zkusila jsem to, ale rychle jsem toho nechala, mé pokusy neměly žádoucí úroveň. Nepodařilo se mi dostat se do hloubky. Myslím si, že člověk musí být rodilý mluvčí, aby dokázal psát kvalitní texty v tom kterém jazyce. Například Iván je bilingvní, hovoří španělsky a anglicky, narodil se kolumbijským rodičům v New Yorku a dlouho žil v anglicky mluvícím prostředí, přesto se mu texty v angličtině nedaří, napadají ho prý samé blbosti. Člověk tuhle bariéru asi nemůže překročit, má li jeho psaní za něco stát. Je věcí rozhodnutí, kým chce být. Já chci být Češkou, koketérii s hispanoamerickým "druhým životem" jsem dávno opustila.
To voněl čaj a santálový tyčinkyKouřila jste, pila. Kouřit se nemusí, ale pít se něco musí. Takže co pijete?
Čaj, to je můj hlavní nápoj, denně vypiju asi půl litru až litr.
Není to trochu stereotypní?
Není, čaj má mnoho tváří. Mám období, kdy piju čínské čaje, pak mně na čas zachutnají třeba japonské, možností je mnoho. Strašně ráda piju moravské víno, které mi občas věnuje Hanka Ulrychová. Ona ho totiž umí vybrat!
Ovládáte čajové rituály?
Nikoliv. Jednou jsem měla tu čest účastnit se japonského čajového obřadu. Bylo to krásné, ten čaj byl vynikající, akorát mě z toho potom málem klepla pepka, byla to strašná síla.Měla jsem co dělat.
Takže už nikdy...
No, pár let ještě počkám.
Prý také cvičíte tai-ťi. Co vám to přináší? Je to bojové uměni, nebo ne?
Ono to je bojové umění, ale dá se říct, že jde vlastně o soubor pohybů, které pouze vycházejí z bojového umění. Cvičení tai-t'i působí především relaxačně, v tom smyslu je to něco jako jóga. Pohyby musejí být prováděny velmi pomalu, a co je mi velmi sympatické, všechno se provádí vestoje, neválíte se po zemi a můžete cvičit vlastně kdekoli, v lese, v parku, na ulici.
Vyžaduje se při cvičení něco jako kimono nebo jiný speciální oděv?
Na první výukovou hodinu jsem šla oblečená do širokých nepálských kalhot a pravého čínského kabátku a věřila že to bude ono, abych pak zjistila, že všichni mají tepláky. V tai-t'i opravdu nejde o formální stránku, člověk by si to měl hlavně "užít", mělo by mu být dobře.
Změnila jste před časem účes. Vlastně od útlého mládí své vlasy neustále zkracujete...
Když mi bylo sedmnáct osmnáct, měla jsem vlasy dlouhé, v té době bylo nemyslitelné, aby měla zpěvačka krátké vlasy. To ještě doznívala móda hippies. Později v 80. letech dlouhé vlasy ustoupily a všichni zkracovali na mikádo. Dneska je to všecko jedno, a já jsem si zvolila verzi nejpohodlnější, mám nejkratší vlasy, jaké jsem kdy měla. I když vlastně, ve třech letech jsem vypadala podobně. Má to jednu úžasnou výhodu: mohla jsem vyhodit všechny hřebeny. Už několik let se nečešu ! Je to úlevné a osvobozující. Jsou umělci, kteří tráví bezpochyby mnoho času vytvářením vnějšnosti. Mně se zdá, že št'astnější by bylo, kdyby vzhled každého z nás vyplýval přirozeně z osobnosti.
Jó,to mi v srdci bylo divokoVýběr hudebních spolupracovníků je dosti citlivá záležitost - řídíte se intuicí, nebo čekáte na ruku osudu?
Tento výběr byl v mém případě zatím vždycky věcí náhody. První možnost byla, že si někdo vybral mě. Tak to bylo i v mých začátcích v Hradci, kde působila tehdy proslulá skupina Výlety. Kluci z Výletů mi nabídli, abych s nimi vystupovala, a pro mě to byla ohromná čest a odpovědnost s takovou kapelou fungovat.
Jak vás objevili ?
Čas od času jsem někde zpívala jako host, byla jsem sedmnáctiletá dívka s kytarou, v maxisukni. Jednou jsme hráli já i Výlety na kulturním večeru pro zaměstnance nevím už čeho, tam jsme se seznámili a bylo to.
Když jsem pak přišla do Prahy, setkala jsem se na jednom večírku se Zdeňkem Vřešt'álem a Vít'ou Sázavským - i tohle byla v podstatě náhoda, byla jsem pozvaná, tak jsem šla. Trochu jsme se vzájemně předváděli, kluci dobře zpívali a protože jsem neznala v Praze nikoho šikovnějšího a zároveň jsem toužila hrát a zpívat v kapele, vznikl Nerez.
Iván Gutiérrez ? I ten si vybral mě, ne já jeho. Vlastně jsem nikdy nebyla v roli toho, kdo si vybírá a pak nabízí spolupráci. Samozřejmě, můžu si vybrat hosty na desku, ale to už je jiná kapitola.Ale nějaký "filtr" musíte mít...
Samozřejmě že ten člověk, se kterým mám hudebně spolupracovat, musí být muzikální. V poslední době však pro mě začala být podstatná také otázka mezilidských vztahů. To znamená, že můj spolupracovník je můj kamarád. Tohle jsem v minulosti opomíjela, myslela jsem si, že na prvním místě je profesionalita a dobře odvedená práce. Dnes když s někým hraju, musím vědět, že se na něj můžu spolehnout, že je můj přítel.
V Nerezu jste tyto vazby necítila?
Byli jsme mladí a nebyli jsme tehdy ještě postaveni před složitější životní situace, byli jsme spíš kumpáni a nikdo z nás to moc neřešil. Dneska pěstuju vztahy v mnohém jednodušší, ale i hlubší.
Již delší dobu se spoléháte na Ivána Gutiérreze.
Iván mi kdysi zavolal, že je muzikant a že by si třeba i zahrál, to bylo ještě v době Nerezu. Několikrát jsme ho uvedli jako hosta na našich koncertech. Iván se zajímal o zdejší hudbu a kulturu vůbec, a mně se líbilo být mu v tom prostřednicí. Zkusili jsme si nazkoušet několik písniček, abychom zjistili, jestli nám půjdou hlasy k sobě. Pak to už nějak vyplynulo. Nedlouho po rozchodu Nerezu jsme my dva spolu s Karlem Cábou založili Tres a vydali desku Ivánových písní se stejným názvem Tres, byit jsme přece tři.
Karel s vámi už nehraje, zato vám a Ivánovi kryje záda trojčlenná "mezinárodní" Koa. Co je to za lidi?
Jsou to fajn lidi. Na basu hraje František Raba, karlovarský rodák, který se mnou působil už v Caribe Jazz Quintetu, bubny a perkuse má na starosti Camilo Caller - má sice po rodičích cizokrajné jméno, ale jinak je to Pražák; a v neposlední řadě akordeonista a klavírista Mário Bihári, ten je Rom, původem z Bratislavy.
Jak jste se sešli?
O Františkovi jsem se už zmínila, ten pak přivedl Camila, aniž by ho nějak dobře znal. A já jsem přivedla Mária, kterého jsem taky znala jen z doslechu, doporučila mi ho paní režisérka Mira Erdevički, přestože ho sama taky neznala.... Možná právě proto, že jsme nebyli zatížení nějakými dlouholetými vztahy, se nám podařilo rychle se hudebně stmelit a najít si společný klid i tempo, bez toho to zkrátka nejde, nebo jen dost těžko.
Lenka Pittauerová s vámi nevystupuje ?
Ne, pozvali jsme ji jen na desku a ona nám do dvou písní laskavě přispěla houslemi.
Poslouchal jsem vaše poslední album Skleněná vrba a podruhé se mi líbilo víc než poprvé. Po x-tém poslechu se mi zdá, že se vám dost povedlo...
Nás to taky bavilo! Ale živé vystupování mám radši.
Proč?
Jednak proto, že na koncertech zpívám pro živé lidi, kteří reagují, to neříkám nic převratného, ale mě to baví. Natáčení desky má jinou atmosféru, která má taky něco do sebe, tvoříte hmatatelnou vzpomínku na určité období a určitou skupinu lidí, ale vždycky je to trochu stresová záležitost. I když je dost času, nějaké hranice vždycky jsou, něco vás přeci jen tlačí ke zdi.
Skleněnou vrbu, která ted' obdržela Žlutou ponorku, jste vydali u Indies Records, má to nějaký zvláštní důvod ?
Má. Nevyvíjeli na nás žádný tlak, že to má být spíš tak nebo spíš jinak, těmto omezením jsme se naštěstí mohli vyhnout. Ostatně oni si vybrali nás, ne my je. Sdělili jsme jim naši představu a oni na ni přistoupili. Chtěli jsme mít co největší svobodu. Ta je pro nás velmi důležitá.
Poslední větu nechám si pro sebeTéměř poslední otázka - co budete dělat v nejbližší době, jaký je váš "plán na pětiletku"?
Já se pracně učím neplánovat. Člověk zabíjí spoustu času tím, co je potom stejně úplně jinak. No, trochu by se plánovat mohlo, třeba aby měl člověk nějaké jídlo v ledničce a neodpojili mu telefon. Takhle jo. Ale ne víc. Dřív jsem hodně plánovala, vytvářela si "marketingovou strukturu", uvažovala, co, budu dělat tehdy a co pak. Je to opravdu ztráta času a ten já ted' radši věnuju hudbě. Anebo tai-t'i. Anebo čemukoli, co mám ráda.
Doslechl jsem se, že Iván Gutiérrez v létě natrvalo opustí republiku. Co byste k tomu chtěla říct?
Iván žil doposud jako turista a je na čase, aby se někde usadil. Tak mu to nekažme!
( Roman Lang - FOLK&COUNTRY 5/00 )
Skupina Neřež změnila své složení. Odešel David Uher (bicí) a Martina Fialová ( saxofony, hoboj, flétna ). Místo nich nastoupila violoncellistka a hlavně zpěvačka Magdalena Škardová a perkusionista a bubeník Pavel Plánka, který hrál již ve skupině nerez, ve skupině Lucie, v Kapele Jarka Nohavici, s Jankem Ledeckým a s jinými kapelami. Kromě Neřež hraje i s Danielem Hůlkou. Ve skupině zůstávají Vít Sázavský, Zdeněk Vřešťál a Vladislava Hořovská. Skupina právě zkouší nový repertoár. Má za sebou několik "zkušebních" koncertů, ale to hlavní teprve přijde. V dubnu a v květnu absolvuje Neřež několik koncertních šnůr (viz "koncerty" ), kde představí úplně nový zvuk. Skupina se vrací k akustické hudbě a využije hlavně dívčího vokálu Magdaleny Škardové - v repertoáru se objeví úplně nové písně, ale i klasické skladby nerez z dob největší slávy !!! Klasický nerezovský trojhlas a repertoár složený z toho nejlepšího, co Neřež i nerez hráli a hrají. Kromě vlastního koncertování se celá skupina chystá do studia v Jablonci nad Nisou, kde se v březnu a v dubnu bude nahrávat nové album Jaromíra Nohavici, a to v produkci Zdeňka Vřešťála a Víta Sázavského a za muzikantské účasti členů skupiny Neřež. Kromě členů Neřež se na novém albu J. Nohavici objeví i Českomoravská a další skvělí hudebníci.
Už od začátku osmdesátých let si trvalým vytvářením "intelektuálního dusna" ve skupině Nerez říkala o vizitku znamenité textující zpěvačky. Její soukromá iniciativa nastartovala mimořádný úspěch její kolegyně Věry Bílé v zárodku let devadesátých. Ted', společně s kolumbijským kytaristou Ivánem Gutiérrezem, dala dohromady album Skleněná vrba, které jako by už vyplavalo z plodové vody, kolébající příští století. Pokud by jeho ouverturu vskutku skládala a zpívala ZUZANA NAVAROVÁ (38), dal bych si říct.Písničky Nerezu si nepouštím, ale znamenal pro mne hodně - patnáct roků života. Společnými silami jsme se se Zdeňkem Vřešťálem a Vítem Sázavským proměnili z puberťáků v dospělé lidi. Naučila jsem se být zodpovědná nejen za sebe, ale i za své kolegy. I když jsem postupem času zjistila, že je to někdy až na obtíž: zažívala jsem úzkosti, které bych normálně zažívat nemusela. Mnoho lidí mi říkávalo, že vypadám přísně a já jsem přísná opravdu byla! Byla jsem náročná na ostatní a říkala si, že na to mám právo, protože dokážu být přísná i sama na sebe. Asi jsem tak mohla někdy lidem lézti na nervy. Při vzpomínkách na Nerez mi ale na mysli většinou vytanou jen veselé večírky, na kterých jsme toho mimo jiné i dost vypili. To byla taky zajímavá zkušenost.
Nás tři svedla dohromady náhoda v dobách, kdy jsme ještě studovali. Já jsem studovala češtinu a španělštinu na filozofické fakultě: španělština můj život obrátila vzhůru nohama, a to jsem si jako dítě nikdy neuměla představit, že bych se kdy nějakým cizím jazykem mohla domluvit. Ruština ani němčina mi ve škole nikdy nešly. Za volitelný jazyk jsem si na gymplu vybrala francouzštinu - snad kvůli Edith Piafové.Protože jsem však v deváté třídě měla na vysvědčení trojku z matematiky, přeřadila mě třídní profesorka na španělštinu, kam se tehdy nepřihlásil nikdo. Zřejmě v dobré víře, že je to jazyk pro blbé. Nejdřív jsem si začala dopisovat s jednou hodnou španělskou komunistkou, která trpělivě odpovídala na mé španělštinářské pokusy. A tak jsem i přes některá nedorozumění a hispánské ideologické výstřelky španělštinu rychle vstřebávala. Nakonec mě kamarádka s několika dalšími spolukomunisty navštívila v Hradci a bezmála z toho byl průšvih, neboť nebylo obvyklé, aby občan znepřáteleného imperialistického světa vstupoval na gymnazijní půdu.
S rodilými mluvčími jsem se častěji potkávala až na kolejích, to když jsem se dostala na fakultu. S Kubánci a Španěly jsme v kuchyňce vařili fazole nebo špagety a právě tihle kamarádi mne začali seznamovat se svou hudbou.
Lidem se obvykle pod pojmem latinskoamerická muzika vybaví jen karneval v Riu, vlnění boků a takové to vyhřezlé erotično. Mě tahle halasná varianta samby vlastně ruší. Naštěstí je tu taky bosa-nova, tichá a jakoby zahleděná sama do sebe. Ta mi neobyčejně vyhovuje.
Po rozpadu Nerezu začátkem devadesátých let jsem žádné plány neměla, potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Byla jsem autorsky vyčerpaná, nic mě nenapadalo, styděla bych se dál žít z podstaty. Po Listopadu jsme se ještě pokusili založit společný podnik, konsorcium, chtěli jsme s muzikou obchodovat, ale já jsem brzy zjistila, že psát písničky a zároveň je prodávat, to nedokážu. Asi bych nebyla špatný obchodník, ale pro samé přemítání o tom, jak ještě vynalézavěji prodávat, mě přestávala napadat hudba.
Na zkoušku jsem se sešla s Ivánem Gutiérrezem, kolumbijským písničkářem a kytaristou. Jakoby z legrace jsme založili kapelu a pak hned i natočili desku. Jmenovala se TRES. Iván tehdy před šesti lety přijel se svou českou přítelkyní, se kterou se potkal ve Spojených státech. Ta se po čase vrátila zpátky do Bostonu a Ivána tu zanechala. Učí na jazykovce. Učitel je už svým založením, ne jako já - pouze kvalifikací.
Teď, když jsme dávali dohromady Skleněnou vrbu, Iván chtěl velkou kapelu. Baví ho písničky proaranžovávat, zatímco mně víc lahodí jednoduchost. Každý máme na své písničky právo veta. Pro mě je písnička jasná, už když ji člověk napíše a drnká si ji na kytaru. Buď v ní něco je, nebo není. Aranžmá je pak takové pentlení okolo. Když je písnička blbá, tak to prostě zamaskovat nelze.
Rituály při psaní už nemám. Dřív to bylo třeba kafíčko nebo víno a cigárko, jenomže vaření a nalejvání kafíček mě natolik zaměstnávaly, že obvykle na psaní nedošlo.
Teď zrovna nepíšu, mám napsáno, nahráno a odpracováno. Práce na desce bývá bohužel i stresující, ať si to zakazujete, nebo ne. Naše dotočná spočívala v tom, že jsme si s Ivánem dali pusu.
Obvykle se mě ptají, co znamená "d. T. " za mým jménem na přebalu desky. Je to zkratka příjmení po mém manželovi - španělském Kubánci. Zkratku používám proto, že jde o informaci určenou hlavně mně. Uklidňuje mě.
Přátelé jsou mimo jiné od toho, abych se jim svěřila, když tu potřebu mám. Z folkové komunity jsem vždycky měla ráda Karla Plíhala, citlivého, zranitelného a třeskutě talentovaného. Mám moc ráda Báru Hrzánovou (v duu jsme měly to potěšení představit se nedávno na Kloboučku), Dášu Voňkovou, Marthu a Tenu Elefteriadu, Hanku Ulrychovou, která mi po pánech šoférech autobusem občas pošle vynikající víno, a samozřejmě i Věru Bílou.
Věrou jsem splatila svůj dluh vůči romské muzice, ke které mám vztah od dětství. V Hradci bydlely v našem těsném sousedství tak zvané sociální případy a romské rodiny. S romskými dětmi jsem měla blbé i dobré zkušenosti. Takové to "naval padesátník, nebo dostaneš do huby" mi mnohonásobně vynahradila spolužačka Romka, když se mě velmi zásadně zastala na zábavě ve chvíli, když mě obtěžoval obávaný místní ožrala. Nemusela se do toho míchat, vždyť šla jenom okolo, a ona ho přece ode mě odstrčila. Děkuju, Dano!
Věru jsem poprvé slyšela ve čtrnácti, měla vykouřený hlas, zpívala s tátou u cimbálu odmalička. Tehdy na té romské zábavě, kam nás pozvali náchodští Romové, nám všichni dávali najevo, že jsou rádi, že tam jsme. To bylo podstatné, i Věra mi od začátku věřila. Aspoň se mi to tak jevilo.
Štve mě, když někdo říká, že je takových zpěvaček mezi Romy plno. Omyl, Věra je jedinečná. Je to folklorní zjevení. Nikdo se po Listopadu k vydání alba kapely Kale neměl, tak jsem jim k desce pomohla. Vlastně ani nemám ambice producenta, jenom jsem chtěla mít cédéčko Věry Bílé a Kale doma.
Nedělám nic jiného než muziku a uživím se, přestože nás rádia téměř nehrají. Snad pro nezávislost firmy, která desku vydala. Ale to je jedno. Já nic nečekám a čekat nechci, nehodlám být zklamaná. Člověk pořád zdolává složité úkoly a když vyleze na kopec, stejně není spokojený. Vidí jenom další vrchol. Já už jsem si ego ukájet přestala a jsem konečně šťastná.
Hodně lidí v takzvané populární hudbě stále čeká, že až nahraje tuhle desku nebo zahraje ten příští skvělý koncert, něco se stane. Ono se nestane nic. Můžou být na sebe pyšní, ale pýcha z nich šťastné lidi neudělá. A tak začnou být frustrovaní, ostražití, vyčerpaní.
A já už se nechci štvát do vyčerpání, regenerace trvá příliš dlouho, a tak raději cvičím tai chi. Je to senzační, cvičím za barákem na trávníku. Tai chi má zdravotní účinky asi jako jóga, ale není fyzicky tak náročné. Zkoušela jsem i meditaci, celý rok každý den, velmi pracně, ale nepřinášela mi takové uvolnění jako tai chi. Asi nejsem pro meditaci dost zralá, nepochybně mě čeká ještě velký kus cesty.
Silnou vůli ale mám - přestala jsem kouřit a pít. Pyšná pro to ale na sebe nejsem, vždyť jsem jenom udělala něco pro své zdraví. Na novou desku taky nejsem pyšná, úplně se stydím, když mi to říkáte. Pochvaly už neprožívám. Mám radost, když máte radost.
Vždycky jsem byla noční můra, teď chci fungovat ve dne. Tím, že nechodím do hospody, už pro mne nemá noční život takové kouzlo. Vždycky jsem psala v noci a vrchol tvůrčího snažení přicházíval tak kolem čtvrté ráno. A vidíte, teď si uvědomuju, že všechny písničky na Skleněnou vrbu jsem napsala ... po obědě.( REFLEX 27/99 - Milan Tesař, foto Petr Jedinák )
Ta otázka na nedávné tiskové konferenci pořádané u příležitosti vydání alba Skleněná vrba Zuzany Navarové a Ivána Gutiérreze musela padnout: "Myslíte na comeback Nerezu?"
"Měla bych říct dnem i nocí," pronesla Zuzana Navarová odosobněně, "ale myslím na to, jen když se mě někdo zeptá."
Jako by těmi stručnými slovy chtěla tazateli jednoznačně odpovědět: Tohle už neřeš.Karibská lázeň v nerezové vaně
Po čtyřiceti letech, co je na světě, si Zuzana Navarová jako zpěvačka vydobyla výjimečné postavení: žádná z jejích zdejších kolegyň či kolegů tak poctivě "neseká latinu" jako ona. Už v Nerezu šla Zuzana Navarová přímo za svou vizí líně houpavé latinskoamerické hudby, a právě bez nadsázky úžasná muzikantská konstelace Nerezu umožnila z této vize vytvořit zcela ojedinělý sound, který navíc inspiroval část české folkové vlny osmdesátých let jako nedostižná meta. Karibská lázeň se tu mísila s odkazem českého i moravského folklóru, jazzem i rockem. Navarové nerezovská česká latina byla stejně tak nezaměnitelná jako třeba specifické pražské blues Jana Spáleného s A.S.P.M.
V zavedené firmě, přinášejíci existenční jistotu, však dala Zuzana Navarová v polovině devadesátých let výpověď. Už se s kolegy z Nerezu, Vítem Sázavským a Zdeňkem Vřešťálem, jak zpěvačka sama říká, přestali vzájemně inspirovat.
Vždy, a to i v cituplných písních, potlačovala Zuzana Navarová patos a působila velmi stroze (a snad právě tento odstup ji jako interpretce dodával na věrohodnosti), a tak nostalgii po nerezovských časech asi těžko někdy veřejně přizná.
"Patos, i kdybych chtěla, tam prostě nedostanu," řekla Navarová časopisu Rock & Pop v roce 1992, krátce po vydání prvního sólového alba Caribe. Mluvila samozřejmě o písničkách. Ty ovšem odrážejí její nepatetickou osobnost rezonující spíše s tichou poetikou Seifertovou, která Navarovou "dostane vždycky".
Sázavský s Vřešťálem se však s nostalgií po Nerezu veřejně netajili, když loni vydali velmi nerezovské album své nové kapely Neřež s "odnímatelnými" háčky nad "r" a "z". Na zdejší poměry to je opus nadstandardní ale přesto mu něco chybí: hlas Zuzany Navarové. Tahle řeka už omývá nohy jinou vodou.Dvě tria
Nerez, který existoval od roku 1980, zapěl svou labutí píseň významným koncertem Nerez a kapela v Lucerně 28. dubna 1994, na kterém účinkovala horda špičkových rockových a jazzových muzikantů. Pak ještě Nerez v triu skromněji vystupoval zhruba rok, ale to už Zuzana Navarová souběžně rozjížděla s kytaristou a zpěvákem Ivánem Gutiérrezem a basistou Karlem Cábou jiné trio - Tres.
V té době měla Navarová k latinskoamerické hudbě cestu definitivně proklestěnou sólovým projektem Caribe (1992) - sladkou deskou poskládanou ze zpěvaččiných oblíbených kubánských písniček.
Na Kubě Navarová jako studentka španělštiny z pražské Karlovy university pobývala počátkem osmdesátých let, právě v době svých největších startovních uměleckých úspěchů naplněných cenami z Vokalízy a Port. "Tam jsem spíše než do školy chodila na večírky a seznamovala se s muzikantama," řekla později o své kubánské stáži. Většinu autorů, jejichž písně na Caribe nazpívala, osobně znala a v jejich podání tento repertoár také poprvé slyšela. Navíc inklinace k hudbě španělsky mluvících zemí má možná u Navarové genetické předpoklady: "Můj dědeček vždycky říkal, že máme v rodině nějakou španělskou krev. Prý za napoleonských válek zůstal na Moravě jeden španělský voják, můj předek," řekla jednou zpěvačka.
Karibská sólistická emancipace Navarové vyústila ve vznik skupiny Tres. Repertoár na první desku z roku 1995 napsal kolumbijský učitel španělštiny a angličtiny usazený v Praze Iván Gutiérrez. Nerez byl již minulostí. Monitor pak ještě přispěl krabicí se třemi pozůstalými studiovými alby Nerezu přepsanými na CD a tím definitivně spadla nerezová klec, ve které Zuzana Navarová udělala kariéru.Da capo al fine
"Mám-li mluvit o Nerezu, chce se mně říct Zuzana Navarová. Neboť jednoznačně byla magnetem celého vystoupení, zejména svým pěveckým projevem, za který dostala cenu nejlepší sólistky festivalu," referoval v lednové Melodii roku 1983 odborník na kultivované lidské hlasy Leo Jehne o Vokalíze '82, na které Nerez učinil první díru do světa. Jehne tehdy ovšem také napsal, že "členové Nerezu Navarové jen víceméně přihrávali". Takové hodnocení samozřejmě s časem přestávalo platit. Už o rok později přinesla Melodie Jehneho recenzi na další ročník prestižní přehlídky pod titulkem Vokalíza značky Nerez. Kapela si tehdy odnesla hlavni cenu a recenzent se rozplýval už i nad "doprovázeči" Sázavským a Vřešťálem. Pak se rozplývání recenzentů stalo standardem. Cokoliv Nerez s Navarovou učinili bylo vítáno jako neobyčejné ozvláštnění zdejší scény. Žebřík pop music už vyšších šprušlí neměl. Tres sice po nich vystoupali poměrně vysoko a ještě o stupínek výš dospěla Skleněná vrba, ale pozici vskutku legendárního Nerezu jen tak něco neohrozí.
Letošní Skleněná vrba nese jednu důležitou zprávu: Zuzana Navarová se opět vrátila ke psaní písní jako za nerezovských časů; na Vrbě je autorkou poloviny repertoáru. Na rozdíl od španělské desky Tres se zde mísí čeština (právě texty od Navarové) se španělštinou a také geograficky více hudebních vlivů. Skleněná vrba ale už není připsána skupině Tres, neboť tu opustil Karel Cába, a tak Navarovou s Gutiérrezem doprovází akustické trio Koa.
"Myslím, že to mám v hlavě srovnané, a tak už žádné velké překvapeni ode mě nelze čekat," svěřila se nad Skleněnou vrbou výjimečná zpěvačka Zuzana Navarová, jejiž hlas ve spojení s Gutiérrezovým nabývá zvláštního nového napětí. "Myslím, že jsem se s léty naučila víc zpívat, ale možná by se v mém zpěvu našly nějaké manýry...," podotkne a dodá s lehkou ironií: "Už jsem trochu zkažená."( Ivan Hartman - FOLK&COUNTRY 6/99 )
Jaromír Nohavica o nich řekl, že jsou šlechtici folku. Odvděčili se mu. V nové době, kdy písničkáři bloumají jako bez duše, namalovali s Nohavicou jeho nový vlastní portrét, který rázem chtěli vidět i lidé, kteří písničkáře nikdy neposlouchali. Po spolupráci, během níž vznikla platinová alba Mikymauzoleum a Divné století a v jejímž závěru s Jarkem dokonce hráli v jedné Kapele, začali ZDENĚK VŘEŠŤÁL ( 43 ) a VÍT SÁZAVSKÝ ( 41 ) myslet taky na sebe. ( Protože během rozhovoru jeden na druhého navazovali jako jeden muž, zapsal jsem jejich odpovědi v množném čísle, i když to leckde působí trochu infantilně.)
Je skupina Nerez, v níž jste hráli společně s výtečnou zpěvačkou Zuzanou Navarovou a která byla událostí každého folkového festivalu, už opravdu minulostí ?
Řekněme, že let byl zastaven. Takhle znělo oficiální zdůvodnění Sovětů, když sestřelili korejské dopravní letadlo. Let byl zastaven. Představovali jsme si, že čeká ve vzduchu na červené.
A jaké je normální zdůvodnění?
Poslední koncert Nerezu se uskutečnil 20. prosince 1994 v Gongu. Byli jsme unavení. Hráli jsme spolu patnáct let. Ale přežili jsme to ve zdraví. Nic nás k sobě neváže, od té doby jsme měli potřebu zahrát si spolu jenom jednou, na Zdeňkových narozeninách.
Co jste si po posledním koncertu mysleli, že bude dál ?
Zdeněk chtěl tehdy dělat sólové album, ale dostal nabídku produkovat Nohavicovu desku Tři čuníci. Pak nás oba Jarek přizval k přípravě alba Divné století. Takže sólo deska šla stranou, protože taková příležitost se nenaskytne každý den. Naše spolupráce s Nohavicou vlastně skončila až ted', vloni vydaným živým koncertem.
Na sklonku loňského roku vyšlo vaše samostatné album Neřež. To vás tedy Nohavica odvedl od vlastní práce na celých šest let.
Ano. Odškodnil nás ale velmi hezky.
Jak ?
Dal nám na desku Ženy, písničku v latinskoamerickém rytmu, která se mu nevešla na Divné století. Dokonce ji s námi nazpíval. Na atmosféru nahrávání téhle písničky nikdy nezapomeneme.
Jak to ? Co se stalo?
Právě že nic. Kecali jsme, popíjeli, hráli kulečník a pak někdo řekl: Tak co, jdeme? Nahráli jsme to na první pokus. Jistě bychom to dokázali zahrát lépe, vycizelovat to.
Proč jste to neudělali ?
Takhle my nahrávání desek nerozumíme. Je to prostě snímek nálady z 15. srpna 1998 z odpoledních hodin, kdy si tři chlapi povídají o babách.
Patříte ted' k vyhledávaným producentům. Znamená to, že vaše producentské krédo je jiné než krédo Nerezu, který byl pověstný naprostou perfekcí? Znamená to, že jako producenti ve jménu atmosféry necháte tu a tam spadnout notu pod stůl ?
Nerez se v tomto ohledu opravdu bral hodně vážně, dnes už se nenervujeme, jestli zahrajeme na desce kytarové sólo bez chyby. Smířili jsme se s tím, že nejsme virtuosové, a raději si najmeme skvělého profesionála. Ale o těch notách pod stůl spadlých už řekl své skutečný mistr zvuku Petr Kocfelda. Když někdo udělal ve studiu chybu, prohlásil: "Bud' rád, že tam ten smrad je. Je to přece živá muzika." Pozorný posluchač si možná všiml, že na Divném století v předehře písně Před dveřmi si Jarek zhluboka vzdychne. Taky jsme to mohli vyndat a neudělali jsme to.
Soudě podle názvu Neřež se přes zastavený let" k tradici Nerezu pořád hlásíte.
Ta návaznost je evidentní, nebráníme se jí. Rozdíl je v tom, že Nerez byl postavený na studentských vazbách, mnohem více se v něm zpívalo, než hrálo, byli jsme pyšní na dokonale propracované vícehlasy. Dneska máme za sebou muzikanty, kteří umějí na víc nástrojů a zahrajou všechno, na co si vzpomeneme. To nám dávalo velkou svobodu, i proto je nahrávka po muzikantské stránce hodně bohatá a pestrá. Nerez byl veliká krása, Neřež je veliká radost.
Mohli byste hudbu Neřež přirovnat ke stylu jiné kapely ?
Nechceme být zařazeni v žádném stylu. Líbí se nám Buty, protože taky nejsou nikde zařazeni. Baví nás dneska sledovat dva kluky s kytarou, mezi kterými sedí na jevišti zpěvačka s chřestidly. Vidíme následovníky, Nerez před mnoha lety, ale myslíme si, že to, co jsme dělali my, už jsme sami vyčerpali.
Stejně jako Nohavica jste album Neřež vydali u Monitoru, který není na deskách zvyklý prodělávat. Jak se k vám choval ?
Velmi dobře. Dal nám důvěru a peníze. Mohli jsme být tři měsíce ve studiu.
Určitě byste se mu lépe prodávali jako Nerez s Navarovou.
Jistě, bavili jsme se o tom, ale nedá se nic dělat. Museli to pochopit.
Mohou strůjci úspěchu desek svých kolegů uplatnit stejný recept na vlastní album ?
A hele ... On to přece prokoukl. My dělali producenty našemu nejprodávanějšímu písničkáři jenom proto, abychom mu šlohli know-how a naučili se od něj, jak dělat zlaté desky ... Ne, vážně. Když Zdeněk dělal vlastní desku, chtěl si ji produkovat sám, a to byla základní chyba. Poznal, že na to sám nemá. Oba potřebujeme oponenta. Oponent je hlavní role dobrého producenta.
Ted' ho máte?
Ano, v tom druhém.
Umíte si vůbec po těch letech navzájem oponovat ?
Ano, už víme, co ten druhý umí lépe.
Jaký je mezi vámi rozdíl ?
Zdeněk jako autor nosí hromady nápadů, Vítek je třídí a zpracovává. Na deskách a na koncertech se Vít stará o celkový zvuk, o hudební kabát nahrávky nebo vystoupení, Zdeněk dohaduje šňůry a prodává nás.
Folková hudba se od portovních dob hodně změnila. Hlavně po zvukové stránce přestala být ortodoxní. Lze říct, že se kultivovala a jaksi odpivnila ?
Pořád je tu hodně neprofesionality a holení peněz za nic. Je udivující, kolik naivních lidí si tu kupuje mizerně odvedenou práci. Stačí vzpomenout všechny ty country kompilace, které vydávají firmy, jež jdou cestou nejmenšího odporu. Místo bookletu-knížky si za velké peníze koupíte jenom cár papíru a amatérskou nahrávku. Je tu pár opravdových frajerů, kteří mají úroveň, ostatní jezdí po festivalech, na které chodí čím dál míň lidí, ale zato se na nich čím dál víc chlastá.
To je smutné.
Jenomže mizerné firmy a rádoby umělci kazí ceny. Produkují dost drahé mizerné nahrávky a mě pak prodejce osočí, jak si dovoluji být dražší. Jenomže co je kvalitní, musí být i drahé.
Situace asi v současné době není taková, aby hudební trh uživil každého.
Je fakt, že právě pro písničkáře byly ty porevoluční změny dosti drastické. Ne každý je přežil ve zdraví. Pár lidem ekonomický a existenční tlak pomohl, přistoupili k hudbě jinak a posunuli se dál, ostatní skončili špatně. Z nich pak vyhráli ti, kteří se na muziku radši vykašlali. Nejhorší ale je, když se ve změněných podmínkách někdo pořád snaží uplatňovat kamarádsko-amatérské, velice nestandardní postupy.
Jako skvělý tah se ukázalo Nohavicovo přeobsazení z role osamoceného písničkáře s kytarou do úlohy člena Kapely. Jak takovou změnu nesl ?
Ze začátku měl trochu problémy s rytmem, ale pak se srovnal. Za tu dobu, co jsme jezdili, se podařilo docílit toho, že před námi pouze nestojí a nenechává doprovázet své písně, ale že se stal jedním z muzikantů v ansámblu. To byl, chcete-li, smysl celé akce.
Neměl obavu, že na něj náhle nebude dopadat tolik světla ?
Těžko může žárlit, že bychom mu my, spoluhráči na pódiu, kradli pozornost publika. Ještě během prvních společných koncertů jsme hráli zajímavé sólo na kytaru a naivně si mysleli, že jsme zaujatě sledováni. Pak jsme ale zvedli oči a viděli, že oči všech diváků neměnně a zbožně směřují do jediného bodu. Na Jarka.
Písničky Zatímco se koupeš, Darmoděj, Dokud se zpívá, Zítra ráno v pět jsme léta znali jenom v komorní, pouze Jarkově kytarové podobě. Nepřipadali jste si trochu, jako kdybyste se dopouštěli svatokrádeže a sahali na národní poklad ?
Jarek nám nechal při tvorbě nových aranžmá opravdu velkou svobodu, dovolil nám přístup ke všem svým starým písním. On má desítky hitů naskládaných jenom od kytary. Věděli jsme, že když se citlivě předělají, vznikne zcela nový tvar, nakopnutý o dvě patra výš. Nad každou písní jsme se dokonce fakticky zamýšleli, jestli by neobstála úplně bez kytary. Dokonale se to povedlo třeba u Písně psané na vodu.
Podle jakého klíče jste tedy postupovali při výběru písniček před předloňským turné ?
Jednoduše, co se nám líbilo. I když, přiznáme se, k některým písním jsme měli takovou úctu, že jsme je raději zatím nechali ležet. Jinak jsme se ale, a je to doufejme slyšet, posvátných území nebáli.
Jako by byli muzikanti z Nerezu vážně políbeni úspěchem. V roce 1995 stál Vít Sázavský se Zuzanou Navarovou pro změnu u prvního alba Věry Bílé, které nastartovalo její závratnou kariéru doma i v zahraničí.
Poprvé jsme je slyšeli někdy v roce 1989, když jsme v Praze hráli sérii koncertů Stará láska, Nerez a vy. Půjčili si od Vladimíra Vytisky basu, která byla naladěna o čtvrt tónu níž, ale oni přesto poslouchali jenom tu jednu svou naladěnou kytaru a podle ní zpívali úplně čistý sedmihlas. To byl zážitek. Byl by to tehdy hřích netlumočit ho ostatním lidem.
Nicméně udělali jste to a Věra Bílá dostala šanci u velké firmy. Neleží tu ladem víc podobných projektů, které čekají na citlivého producenta ?
Není to věc producentů. Je to věc muzikantů, aby o ně stáli. Producentská práce bývá kolikrát mnohem spíše o mezilidské komunikaci než o muzice. Muzikanti se tu ještě nenaučili přijímat oponenturu někoho jiného, jsou velmi ješitní. A taky netrpěliví. Myslí si, že natočí klip a budou slavní. Nikdo jim neřekne, že dobrý debut musí být potvrzen další dobrou deskou a že to, co natočí s mnoha mašinkami ve studiu, musí ve stejné kvalitě potvrdit naživo, na koncertě. Mnoho zdánlivě slavných lidí se nestydí zazpívat tři písničky na playback a říct si za vystoupení šestimístný honorář. Můžou si to dovolit, protože je lidi znají z televize.
Kdo je v televizi, je slavný, kdo není, je mrtvý.
To je pravda. Někteří zpěváci dokážou zpívat na všech kanálech zároveň. Nás zase baví hrát tam, kde nás ještě neslyšeli.
( REFLEX 11/99 - Milan Tesař, foto David Kraus )
Kytaru jsem poprvé vzal do ruky, když mi bylo 14 let. Hrál na ni totiž můj starší bratr a výborně to fungovalo na holky... Mým prvním akordem bylo Déčko takový trojúhelníček ze tří prstů, které se dají různě pouštět a přehmatávat a ono to pěkně zní. První písní, na kterou jsem si troufl, byla ona známá Užvýplouválod'džambí a v hospodě z toho hned bylo Už vyplouvá ohambí... Tato drobná změna měla úspěch, takže jsem se začal věnovat parodiím - muziku dodal původní autor a prznit už hotový text jde vždycky snáz ( vid'te pánové , Kamile Emanuele, Peterko a další... ). Ale už tenkrát jsem neparodoval původní písně, ale snažil jsem se napsat něco jako od Drupiho, něco jako od Dylana a tak podobně - podle toho, co zrovna frčelo.
Oni vlastně všichni, kteří se kdy pokoušeli něco napsat, psali pod vlivem všeho, co kdy bylo do té doby napsáno. Někteří to dělali záměrně ( tomu se říká krádež ), ale většina skladatelů, písničkářů a textařů si z té "lidské zkušenosti" jenom něco nevědomky vypůjčila a ono "něco" bylo potom oplodněno neopakovatelným lidským faktorem - barvou hlasu, temperamentem, tématem textu, sexappealem interpreta nebo historickými podmínkami ( ...za komunistů se špatně nežilo... ). Takže i Mozart, Beatles nebo Paul Simon vlastně nejsou originální. Ale ty nápady! A přitom mladý Amadeus psal své největší "hity" jako zakázky pro různé mejdany a dance party ( tenkrát plesy ). To mu šlo skvěle! A za mrzký peníz si vycucal z prstu i operu - a trvalo mu to pár dnů.
Postupně jsem si pro sebe na kytaře objevoval další akordy a s každým akordem přibyla nová písnička: Později jsem se dozvěděl, že tohle jsou "baryky" a "majky" a tohle zase "dimky" a "susáci" a zjistil jsem, že i Dmi jde mi... Záleželo také na schopnosti rychle přehmatávat z jednoho akordu na druhý. Tak jsem postupně nacházel řady po sobě jdoucích akordů, které se k sobě báječně hodily a na které se dala naroubovat melodie. S melodií mi většinou naskočil i první řádek textu:
Ocelově modrou masku máš
pátý týden se ti bráním...V této chvíli jsem věděl, že se text dobře zpívá, ale o čem bude? Necháme se překvapit! Teprve když byla hotova první sloka, začal jsem pomalu chápat, že by budoucí píseň mohla zpívat holka ( kterou jsem tehdy ještě neznal, a tudíž si ani nemohl představit Navarovou, jak mi říká, abych " zhasnul a dělal, co se dělat může... " ). Nikdy jsem nezačínal psát s tím, že píseň bude třeba o tom, jak se dva mají rádi a třetí jim to kazí a čtvrtý si ji nakonec vezme a já se půjdu oběsit. Téma textu mi vždycky vyplynulo nějak samo. Důležitý byl slogan, který se dostavil většinou koncem druhé sloky nebo v první řádce refrénu:
...jestli chceš, nezůstane na mně ani kůže... To je ono! Erotika na správném místě, ani sprosté, ani naivní a navíc v nejvypjatějším místě melodie. Několikrát zopakovat! A ted' jak dál - už to začíná být poněkud stejné. Co s načatým večerem...
Naštěstí jsem se zrovna v té době seznámil s jistým Sázavským, který se stal prvním posluchačem mých novinek a díky kterému spousta kvalitního "materiálu" skončila v koši. A v tom koši leželo i řešení nové písně. Vítek prostě vzal jednu jinou rozepsanou básničku s náznakem melodie a přišil ji k té první:
Tisíc dnů mezi námi
jako nekonečno nevypadá
našel jsem tě kdysi
ve stohu slámy
ještě dnes
mi za košili padášStačilo změnit tóninu druhé písně a přizpůsobit ji harmonicky a rytmicky té první a dostavilo se to, co dělá z písně hit. Podle mého názoru je to hlavně moment překvapení na správném místě - kdy se posluchač nejdřív trochu lekne, pak se mu to zalíbí ( já mu to tedy pro jistotu ještě několikrát zopakuji ) - a v té chvíli se láme chleba: posluchač musí nabýt dojmu, že píseň již odněkud zná, ale zaboha si nemůže vzpomenou odkud. Proto mu refrén zopakuji s poněkud pozměněným textem:
Tisíckrát vlasy rozcuchaný
vlasy rozcuchaný jako křoví máš
sladká jak hrušky planý
v hlavě mám z tebe galimatyáš...
A posluchač taky! Ale už si brouká melodii se zpěvákem. Docela se mu líbí, že po refrénu zase zpívá zpěvačka stejný text ze začátku písně. Nirvána se dostaví ve chvíli, kdy nastupuje opět zpěvák a dohromady se sboristy zopakuje nosný refrén ještě několikrát. Konkrétně u této písně se na desce Porta 1983 stal nevědomky spoluautorem i zvukař Petr Benesch. Zdálo se mu, že konec písně je příliš dlouhý, tak vzal prostě nůžky a tu sloku s refrénem ušmik. V místě střihu máte sice pocit, jako když předjedete retardér na silnici velkou rychlostí, ale jinak je to skvělé a píseň dostala tímto profesionálním zásahem ještě větší šmrnc... Naštěstí se zachovala i původní verze a ta se hraje dodnes. Další poznatek: píseň se musí napsat na jeden zátah. Nejlepší jsou ty, které se docela obyčejně napíší na papír - bez jediného škrtu za půl hodiny. Přesně tak jsem napsal na vojně Javor a Ohníčky ještě dnes mám papíry s originály textů někde schované. Melodie není takový problém - protože dobrý text v sobě melodii má. Ale ty texty! V noci rozepsaná a nedodělaná věc je ráno podrobena druhému čtení a potom letí do koše anebo si ji schovám na jindy. To , "jindy" se může dostavit za týden, ale třeba i za deset let. Což je případ písně "Pošetilá" z našeho posledního alba Neřež. Původně jsem někdy v 80. letech fragment písně s názvem "Podnapilá" ukázal Zuzaně Navarové; ta mi vyhodila několik slov a píseň šla "k ledu". Potom jsem ji vytáhnul, když jsem psal písně do chystaného muzikálu Romeo a Julie ( Martin Kraus a Lucie Bílá! ! ! ). Muzikál se díky revoluci nekonal a píseň jsem "dorazil" až loni - dal jsem opět na Vítka Sázavského a ono odporné slovo "podnapilá" bylo nahrazeno "pošetilou". Ale jak se zdá, peripetie s touto písní nekončí.
Ještě než byl hotov český text, poslal jsem natočený základ písně bez zpěvu na DAT kazetě po svém známém do Austrálie, kde ji anglickým textem opatřil skvělý písničkář Terry Meaney. K hotové harmonii si navíc přidal i svou vlastní melodii takže vznikla úplně nová píseň "What About You", která se hraje v australských rozhlasech s původním hudebním podkladem natočeným v Čechách - až na to, že má zcela jinou melodii i text. Ostatně - možná, že obě dvě verze uslyšíte letos v létě, protože Terry s námi bude nějaký čas jezdit jako náš host. A co s autorskými právy? To prosím tě neřeš a hlavně po ničem nepátrej! Dokud se zpívá, ještě se neumřelo...
( Zdeněk Vřešťál FOLK&COUNTRY 3/99 )
Byla jedna legendární trojice, jenže tvůrčí síly odstředivé byly silnější než síla úspěchů, která ji držela dohromady. Pak každý dělal chvíli svoje, a pak se sešli na jedné desce alespoň dva členové původní sestavy - Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský. Ostatně začínali takhle spolu, proč se k tomu nevrátit? V mezidobí ovšem Vít hudebně režíroval několik desek, z nichž nejslavnější je ta Nohavicova: Divné století. Zdeněk si založil prosperující agenturu a jsa ekonomem vplul do vod velkého hudebního byznysu i jako producent různých titulů. A protože je asi oba svrběly prsty, jezdili s Nohavicovou Kapelou, aby se nadýchali prachu zákulisí. Takže teď stojí na startu sami, obklopeni ostatními muzikanty Kapely po drobných změnách (V. Hořovská - housle, M. Fialová - hoboj, saxy, flétna, F. Jelínek - trombon, klávesy, D. Uher - bicí) a člověk si nutně musí položit několik otázek. Než tak udělám, mohu před ně ovšem klidně vytknout několik konstant.
Tak především mám radost že mezi sloupci čísel neztratil autor repertoáru Zdeněk Vřešťál hravost - textařskou, muzikantskou, interpretační. Nebojí se poetismu včetně drobných vtípků z poezie nonsensu. Dále mám podezření, že jsem sice dobře tušil po celou dobu, že Vřešťál se Sázavským jsou výborní zpěváci, ale až tady jsem poznal, jak dobří, zejména ve dvojhlasech ve vyšších podobách. Čeští Simon s Garfunkelem, chce se mi napsat. A konečně zdá se, že na ně nikdo časově ve studiu netlačil, takže si mohli s nahráváním opravdu pohrát - je to cítit z propracovanosti aranží, ale i z poklidu a nadhledu muziky a z toho, že byl čas na drobné fórky v nahrávce. Vtípkem je i čtrnáctá píseň, na bookletu neuvedená a od zbytku oddělené minutovou mezerou. Prostě je to dobrá deska a některé kousky se asi zařadí mezi písně hrané a zpívané všeobecně - starší Já s tebou žít nebudu a křehká U tebe pod peřinou mi vlezly do uší na první poslech. Nohavicovy Ženy jsem naopak slyšel na nahrávce, která původně měla být součástí Divného století a protože ji mám, budu ji mít raději v původní verzi - taková výpověď sluší spíš jednotlivci než rozpisu do tří hlasů.
Teď k těm třem otázkám. První zní, zda při společném koncertu s Nohavicou nebude zařazení jejich písní působit dojmem, že si Mistr šel dát kafe a muzikanti zatím celkem příjemně překlenují pauzu. Doufám, že nikoliv. Druhá je o míře různosti a eklektismu. Ty písničky jsou tak aranžérsky a pocitově různé, že mám-li definovat Neřež, mimo hravosti a Vřešťálova hlasu mi mnoho společných prvků nezůstane. Až se nechce věřit, že s výjimkou jedné Nohavicovy skladby je vše autorsky dílem stejného člověka. Působí to dojmem alba sestaveného z nově objevených skvělých hitů různých osobností světové scény. Zde mám pocit, že je právě ten základní rozdíl v tom, jestli Kapela doprovází Nohavicu nebo Vřešťála. Nohavica silou své osobnosti, přímočařejším tahem po sdělení (a také menší růzností hlasového výrazu) drží ty písničky víc pohromadě. Třetí otázka pak je, jestli a jak by se do současné sestavy mohla vrátit Zuzana Navarová a smazat ony dva háčky v názvu. Na ni umím odpovědět nejlépe protiotázkou:
A záleží na tom?( Jiří Moravský Brabec - FOLK&COUNTRY 2/99 )
V hudebních supermarketech je na ploše několika set čtverečních metrů neuvěřitelné množství nosičů přehledně a nelítostně rozděleno podle žánrů. Protože škatulkování, oblíbená to zábava hudebních kritiků, ne vždy uspěje, nechávají si hudební obchody v záloze oddělení, do kterého nacpou vše, co se vymyká. V cizině jej nazývají "alternativní hudba", v předrevolučních Čechách to byly "menšinové žánry".
A zřejmě tam bychom našli někdejší Nerez. Protože to není čistý folk: patrné jsou vlivy rocku, blues, reggae, folklóru, samby, jazzu... Do toho všeho latinskoamerická melodika. Nerez odehrál svůj poslední koncert o Vánocích roku 1994. Měl za sebou víc než třináct let hudebního působení v různých sestavách, které se formovaly a rozpadaly okolo tria Zuzana Navarová, Zdeněk Vřešťál, Vít Sázavský.Na vejšce
Roku 1981 se čtyři vysokoškoláci Zuzana Navarová, již existujicí autorská dvojice Vřešťál - Sázavský a Andrej Kolář pouštějí do společného hraní pro sebe a přátele. Říkají si Nerez. A z Popelky se na plese stane princezna: na prvním živém vystoupení před opravdovým publikem při finále Porty 82 v Plzni Nerez získává hlavní cenu. To už s nimi basuje Vladimír Vytiska a Zuzana Navarová je na pražské Vokalíze ohodnocena za nejlepší vokální projev.
Následující úspěchy: hlavní ceny Porty a Vokalízy roku 1983, hitovka Tisíc dnů mezi námi, kterou dodnes slýcháme na rozhlasových vlnách a studentských pařbách, a první studiové snímky.
V roce 1985 Nerez opouští Andrej Kolář. Sály praskají ve švech a roku 1986 vychází první LP s názvem Masopust. Přináší to nejlepší, co za pět let vzniklo: už zmiňovanou Tisíc dnů mezi námi, Sambu v dešti, Kočky, u táboráků stále populární Javor a Hlavu v krupobití, kterou já vnímám jako modročervenou. Ve stejném roce vychází EP Imaginární hospoda společně s Karlem Plíhalem a Slávkem Janouškem.Na vařený nudli
V pražské Malostranské besedě jim ředitel PKS Němec klepe na rameno: "Tak my vám tu "dvojku" dáme. Ale ne pInou. Budete brát zatím 300 Kčs, abychom vás hmotně zainteresovali a aby byl zabezpečen váš další umělecký růst." Nerez se tedy korporativně rozhodne zvýšit si kvalifikaci. Hlavní trio navštěvuje dálkově pražskou konzervatoř obor pop - zpěv. Roku 1988 pak vychází další album Na vařený nudli. V té době už k Nerezu patří saxofonista Václav Bratrych.
V písni Střemhlav I se k Nerezu připojuje rockový big band Laura a její tygři, ve formou poetické, ale obsahem cynické písni Dušičky hraje dechové kvinteto a Černá voda je "folklórním" zpracováním básně Josefa Kainara.
Kritici obvykle považují toto album za nejlepší: ucelená poetika, náročnost, inteligence a vkus. Možná také proto, že je "nejsymboličtější". Tma, noc, šero a stíny, černá hlubina, horko, půlnoční zahrada ledový a tvrdý kámen a hořká káva: to vše se vztahuje k té temnější straně duše. Na albu se autorsky podílí ústřední trojice a jako na předchozím se tu prolínají různé žánry, různé pohledy na svět a hlavně symbolické obrazy, které navodí určitý pocit a atmosféru a řeknou vše, aniž by zmiňovaly něco konkrétního.
V rámci kulturní reprezentace tehdejší ČSSR je Nerez delegován na festival přátelství na Kubě. Tam tráví čtrnáct horkých dní plných hudby, slunce, nápojů a muzikantských setkání. Mezi jinými koncertují i se Sarou Gonzales, kamarádkou Zuzany Navarové. Doma členové skupiny píší i filmovou a divadelní hudbu.Na jeden týden
hostí předprázdninová Praha roku 1989 festival "Stará láska Nerez a vy", organizovaný Zdeňkem Vřešťálem. Nerez se na nočních koncertech střídá se svými hosty: bratry Ebeny, Nohavicou, Krausberry a mnohými dalšími. K tomu všemu se ještě promítají studentské filmy Tomáše Vorla a výtvarně čarují M. Kryštof, M. Cihlář a K.Trubáček.
Osmnáctého listopadu '89 se Nerez vydává na pozvání společnosti španělsko-československého přátelství do Španělska. O revoluci se členové dozvídají náhodou z televize.
Roku 1990 vychází po velkém očekávání už třetí LP. Nazváno je Ke zdi podle hitu, který uvádí poslední koncerty a který se dobře umísťuje i v televizní Hitparádě. Pavel Plánka si zahraje jenom v jedné písni ve skupině však zůstává i nadále jako perkusista. Za povšimnutí a poslechnutí stojí skladby Na zdraví, Johanka z parku, na rytmice postavená minimalistická píseň (nejen) o zlatu a medu (el oro y la miel) Ochún a samozřejmě Hrr na ně, Strach a Za pět minut. Osobitá práce s různými styly až neuvěřitelné množství exotických hudebních a rytmických nástrojů a skvěle se doplňující texty, hudba i aranžmá - prostě typický Nerez.
V létě se koná druhé kolo týdenního festivalu "Stará láska Nerez a vy" , tentokrát se oslavuje i desáté výročí existence souboru: Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský založili jádro Nerezu už roku 1980.
Co se nevešlo vychází roku 1991 a obsahuje živé nahrávky ještě neuveřejněných písní. Vladimír Vytiska odchází tam, kde se někteří muzikanti už objevili: do politiky. Ve skupině ho nahrazuje František Raba.Na rozcestí
Album kubánských písní Caribe, sólový projekt Zuzany Navarové produkovaný Vítem Sázavským, vychází v létě '92. Titul je logickým vyústěním rostoucího ohlasu v poslední době už pravidelně zařazovaných kubánských skladeb na koncertech a ztělesněním lásky Zuzany Navarové ke kubánskému repertoáru s procítěnou melodikou, rytmem i něhou.
Zároveň se Nerez rozhoduje hrát v triu Navarová - Sázavský - Vřešťál, které, ač základním kamenem všech podob kapely, samostatně ještě neúčinkovalo. V této sestavě absolvují znovu cestu po Španělsku. Po návratu Nerez pracuje na novém koncertním programu Navarová se Sázavským dokončují společný projekt s Janem Nedvědem Morytáty a balady a Navarová se podílí i na Vánočních písních a koledách Kontrabandu Milana Svobody. Hudební kritika ji opět navrhuje na ocenění "Nejlepší zpěvačka roku 1992". Zároveň pokračuje v samostatném koncertování s příležitostnou formací Caribe Jazz Ouintet.
Monitor vydává posluchačskou lahůdku, album Stará láska Nerez a vy, kde je bez následných studiových úprav zaznamenán koncert v pražské Městské knihovně. Trio si zve pouze cellistu Olina Nejezchlebu, jinak na scéně figurují pouze dvě kytary a tři hlasy. "Minimalistický" přístup se osvědčuje, zní tu staré známé pecky i nové písně: maďarská lidovka Přivázali koně, Vysoká politika, plíhalovka Vlasy, Somrkrálka blues, čardášová Kytička, při které Zuzana Navarová využívá uchvacujícím způsobem svůj hlas od šepotu až po temperamentní rychlý zpěv, i Já s tebou žít nebudu, která už se stává legendou. CD je pokřtěno v Malostranské besedě, oslaveno vystoupením v Lucerně a Nerez se pak vydává na turné po Čechách.
Na přelomu roku 1993 a 1994 padá poprvé nahlas návrh, aby si Nerez dal na nějakou dobu přestávku. Naplánované koncerty se ještě odehrají, Zdeněk Vřešťál vydává svou sólovou desku Čím dál víc vřešťál a poslední koncert pro veřejnost se koná 20. 12. 1994.
Popelka se ukládá ke spánku a čeká na svého prince, který ji polibkem probudí. A kdy to bude?
Tak tenhle problém prostě NEŘEŠ.
Co je tedy Neřež?ZV: Je velmi volným pokračováním skupiny Nerez, ostatně na nedávno vydaném albu jsou i dvě nerezovské písně. Kapelu tvoří dva zakládající členové Nerezu Vít Sázavsky a Zdeněk Vřešťál a dále Vlaďka Hořovská, Filip Jelínek, Martina Fialová a David Uher.
Jste o několik roků starší. Změnil se nějak váš názor na vlastní hudbu?
ZV: Rádi bychom hráli úplně obyčejné původní a snad i melodické písničky bez odkazů na módní vlivy nedostižných vzorů. Celý ten humbuk kolem muzikálů a různých coververzí dávno vyčichlých písniček mi připadá jako chabá výmluva těch, kteří už nedokážou nic nového napsat.
Nerez založili vysokoškoláci s nepříliš bohatou hudební zkušeností. Jaká je v tomto ohledu minulost členů Neřež?
VH: Vyrůstala jsem v muzikantské rodině, a tak moje cesta byla od dětství vyhraněná - o jiném povolání jsem ani neuvažovala. To mě přivedlo až k vážné hudbě. Sjezdila jsem kus světa s několika komorními orchestry a rozhodně to nebyla nuda. Na tom, že muzikanti vážné hudby jsou "vážní" je asi tolik pravdy, jako že komik musí být nutně jen veselý člověk. Jisté napětí a maximální soustředění, které vážná hudba vyžaduje, si hudebníci musí kompenzovat právě opačně. Bujarý až sebedestruktivní život tedy není zdaleka výsadou pouze rockerských kruhů.
VS: U mě a Zdeňka to byl hlavně Nerez. Zdeněk má naskládáno asi dvě stě písniček pro Nerez, Krausberry nebo třeba Paniku... a teď Neřež. U nás hraje na kytaru a zpívá. Já sám jsem v Nerezu hlavně aranžoval, taky hrál na kytaru a zpíval, teď navíc hraju trochu na housle a především na basu. Martina Fialová prošla skupinami Laura a její tygři, Už jsme doma, BaF a Panika. Kromě Neřež vystupuje i ve skupinách Rolling Stones Revival a Hana Zagorová Revival. Hraje na hoboj, příčnou flétnu, saxofony, perkuse a zpívá. Filip Jelínek je mužem sedícím na mnoha židlích. Kromě nás stíhá i skupiny Sexy Dancers, J.A.R. a Kapelu Jarka Nohavici. Má z nás všech nejvyšší v oboru dosažitelné vzdělání - trombon vystudoval na Akademii. Mimo to ovládá výtečně i klávesy. David Uher hraje na bicí a perkuse. Ve skupinách Tichá dohoda nebo Jižní pól už není, zato vystupuje třeba s Tonny Blues Bandem nebo Rolling Stones Revival. Vlaďka kromě kytary a zpěvu zvládá ještě housle. Je také členkou Kapely J. Nohavici a skromně nezmínila své účinkování např. v Sukově komorním orchestru, u Virtuosi di Praga nebo v České swingharmonii. Její umělecká dráha byla značně křivolaká, což je pro Neřež velkým přínosem.
VH: Pro mě je změna stylu obrovským osvobozením. Úspěch při interpretaci vážné hudby je velmi závislý právě na přizpůsobení se - pochopení skladatelovy představy a potlačení vlastní individuality. Zatímco v této muzice je neohraničený prostor pro vlastní vyjádření pro rozvoj osobnosti. A taky musí mít člověk v sobě jistou dávku exhibicionismu.Jak se vám pracovalo ve studiu?
ZV: První nahrávka vznikla vlastně už v době, kdy se točilo Nohavicovo album Divné století - natočil se i základ písně Ženy, která se nám ale nakonec do celkového konceptu nehodila. Teď jsme ji jenom oprášili a přezpívali coby tři barytoni - Jarek, Víťa a já. Takže pozor - na našem albu Neřež, které nedávno vydal Monitor EMI, je i dosud nepublikovaná píseň slavného barda!
VH: My jsme se vlastně až ve studiu sešli v kompletní sestavě, a tak byla naše práce víceméně také vzájemným poznáváním. Protože jsme muzikanti odchovaní různým hudebním prostředím, je i výsledek sbírkou nápadů a aranžmá od sebe stylově či žánrově dost vzdálených. Pro nás to byla především velká zábava a radost, a to musí být na nahrávce určitě znát.
VS: Jo, bavili jsme se výborně. Mirek Klus, majitel studia, nám nechal spoustu času na to aby si každý z nás našel prostor, ve kterém si bude hrát, jak to sám cítí. To je ale potřeba nejen při práci ve studiu, ale hlavně při koncertech.Proč vlastně vůbec píšete a skládáte?
ZV: Nepíšu na efekt ani abych předal lidstvu "poselství" . Prostě čas od času zachytím svoje rozpoložení do písničky. Pokud se mi podaří vyvolat v lidech stejné nálady a pocity, budu spokojený. A o to jde: naladit všechny zúčastněné na stejnou frekvenci.
VS: Připadá mi, že ve světě počítačů a jiných technických vymožeností začínají mizet normální písničky, které zpívá člověk třeba jenom s kytarou. Hudební a technické experimenty mohou být taky potřebná a dobrá věc ale já se držím toho, co znám. Potěší mě, když slyším hrát nějakou naši písničku třeba u ohně na otřískaný kytaře. Sám mám čím dál víc rád dobrodružství živého hraní - tedy až od chvíle, kdy se mi podaří překonat trému.Vlad'ka vzhledem ke svým zkušenostem problémy s trémou nemívá?
VH: Omyl. Trému jsem měla, a dokonce tak velkou, že jsem téměř nebyla schopná veřejně vystupovat. Měla jsem na škole štěstí na báječného profesora Jaroslava Foltýna který věděl, jak mě trémy zbavit. Je to čisté psychologický problém, a když ho člověk vyřeší, pak jisté rozechvění před koncertem může být nejen žádoucí, ale dokonce i příjemné.
Odjíždíte na československé turné, natočili jste klip. Připravujete ještě něco dalšího?
ZV: Klip se točil k písni Já s tebou žít nebudu. Režíroval ho Ondra Trojan a celé se to odehrává v paternosteru na Ministerstvu zemědělství. Stejně jako při natáčení desky jsme se i tady výborně pobavili. Do konce roku máme práce až nad hlavu - čeká nás víc než třicet koncertů, některé v listopadu s Jarkem Nohavicou, kde se z Neřež stane Kapela. Sami jsme už během léta několikrát hráli v téhle sestavě a teď zkoušíme další nové věci.
Obnovení Nerezu v původní sestavě tedy neplánujete?
VS: To jsou právě ty dva háčky kterými jsme pozměnili původní název a které nám nechávají otevřená zadní vrátka. Kdyby se Zuzana rozhodla k nám připojit, diakritiku jedním elegantním pohybem odlepíme a budeme zase Nerez. Já osobně si ale myslím, že není možné začít znova. Nerez byl svým způsobem manželstvím ve třech.
ZV: řekl bych, že manželství - ať už osobní nebo řekněme hudební - nejde po rozchodu jen tak znovu obnovit. Všichni jsme se změnili, prožili různé události a vyvíjeli se odlišným způsobem. Kdybychom se teď všichni tři znovu setkali jako hudebníci, bylo by to asi o něčem jiném než dřív.A jak se vám dneska dohromady hraje?
VH: Hrát v kapele v takovém obsazení kde každý je jiný, ale sjednocuje nás podobná míra vkusu, je báječné. Všichni jsou profesionálové v tom nejlepším slova smyslu. Takže snad největším mým přáním je aby tu radost kterou mám já, když mohu vedle nich všech stát na pódiu, pocítili i lidi, kteří si nás přijdou poslechnout.
VS: To se hezky poslouchá. Sám bych to líp neřekl.
( ROCK&POP 11/98 - Dita Eckhardtová, foto Martin Siebert )
Známe ho především jako člena skupiny Nerez, která zpestřila svými deskami nejeden večer ve dvou. Ačkoli viditelně především hrál a zpíval, byla mu už tehdy blízká pozice toho, kdo vidí hudební projev jako celek mnoha maličkostí. Dnes si jeho jméno přečteme na zadních stranách kompaktů a kazet, které dává do kupy jako aranžér a producent - především to bylo Nohavicovo Divné století, Tancuj a zpívej Slávka Janouška nebo teď na jaře živý "Koncert" Jaromíra Nohavici a Kapely.
Vaše užší spolupráce s Jarkem Nohavicou začala Divným stoletím -jakou roli jste tam hrál? Tuším, že jste byl jedním ze tří aranžérů...
Aranžéři jsme tam byli tři, ale mě si Nohavica vybral, abych mu tu desku otesal. Když se posčítají všechny moje účasti, trochu jsem tam zpíval a hrál, míchal spolu s Mirkem Klusem jako hudební režisér, samozřejmě jsem také něco aranžoval, vlastně většinu písniček, ale v první řadě jsem byl jako hudební producent zodpovědný za to, jak bude deska celkově vypadat. To byla moje hlavní role. To, co na Mikimauzoleu dělal Karel Plíhal a na Divném století já, to je něco jako vysedět vajíčko.A proč to tedy nedělal zase Plíhal?
O zařizování koncertů, organizaci a natáčení desek se Jarkovi Nohavicovi stará již delší dobu můj kolega z Nerezu Zdeněk Vřešťál. Oba zřejmě původně chtěli, aby to dělal Plíhal, ale on měl v tu dobu natáčet vlastní desku, proto hledali někoho jiného. A Zdeněk si vzpomněl na mě. S Jarkem jsme o tom prvně mluvili na Zdeňkových narozeninách v Malostranské besedě v březnu 1996. Pamatuju si, jak stojíme v té smradlavé chodbičce u záchodů - tam to vyplynulo: "Tak Jarku ahoj"... "říkal ti Zdeněk"... Plácli jsme si a v létě jsem dostal kazetu s písničkami, z kterých jsme pak většinu použili na desce.Jak jste si padli do noty ve studiu? Pro Nohavicu bylo jistě navíc velmi těžké jít někam dál po vynikajícím Mikymauzoleu...
Ve studiu Mirka Kluse v Jablonci nad Nisou jsme měli dost času a dost klidu, výborně se nám pracovalo. Jarek navíc byl, a pořád ještě je, v životní formě. Řekl bych, jak jsem ho poznal na těch šňůrách, co jsme jezdili, že je teď hodně nahoře, a jsem zvědav, jestli půjde ještě výš.A teď přímo o vás. Všichni vás znají jako hudebníka, ale vystudoval jste také matematicko fyzikální fakultu. Je v tom nějaká souvislost?
Zřejmě ano, znám spoustu lidí, kteří se zabývají obojím, buď mají jedno, nebo oboje jako koníčka. Já jsem se ale svému oboru nikdy moc nevěnoval, mně přišla matematicko-fyzikální fakulta jako cesta nejmenšího odporu.Není tedy s podivem, že jste ji nakonec vystudoval, když jste měl vlastně úplně jiné nasměrování?
Díky hraní s Nerezem jsem neměl na školu moc času, a tak jsem studoval trochu pod tlakem - abych se měl čím živit. Ale především jsme já i Zdeněk Vřešťál chtěli ty školy dodělat prostě proto, abychom nemuseli na dva roky na vojnu, protože to by bylo úplně všechno v tahu. Skončili bychom někde na hranicích u tankistů, já bych tam zešílel a s muzikou by byl konec, protože všechny ty vazby, které jsme měli, bychom po dvou letech těžko obnovovali. Měli jsme kliku, že nás vojáci vzali do táborského vojenského uměleckého souboru. Zpívaly a hrály se tam hrozné nesmysly, ale byli jsme rádi, že tam jsme, mohlo to být mnohem, mnohem horší.Takže nějakou hudební činnost jste přece jen "vykazovali"...
Nás dva posílali s dvěma kytarami do menších posádek, kterým se nevyplatilo pozvat si "celosouborovku", "zábavku" nebo "lidovku", což byly tři hudební sekce v VUS. Takže jsme jezdili do lesů, do pohraničí a "dělali kultůru". Bylo to úžasné: stejně jsme si hráli, co jsme chtěli, žádný nadřízený s námi nejezdil. Často jsme měli cestu přes Prahu, a mohli tak udržovat alespoň nějaký kontakt, občas byla dokonce možnost zahrát si oficiálně s Nerezem - ,"jó, běžte kluci na tu Portu!" Takže máme fotky z vystoupení v uniformách. Vojáci měli reklamu a my jsme to nějak přežili, že jsme měli na sobě ty příšerné mundúry. Ale nestěžuju si, naopak můžu mluvit o velkém štěstí.Čím jste byl odkojen - dechovkou, lidovou písní nebo šansonem?
Asi vás zklamu, ale u mě to byli Beatles, stejně jako u devadesáti procent lidí mého věku a starších. Byl jsem závislý na tom, co poslouchali moji starší sourozenci. Brácha měl onen klasický "cívkáč" a sjížděl tam, co se dalo. A já, když jsem se učil hrát na kytaru, jsem si oblíbil hlavně písničky Beatles, takže jsem to všechno dělal vlastně proto, abych se mohl na večírcích předvádět před holkama. Hodně jsem se na tom naučil, když jsem si stahoval z těch nahrávek, jestli tam je E dur a pak G dur nebo co se tam děje. Svým způsobem to byla škola hudební teorie a harmonie a spousty dalších věcí. Pokud jsem chtěl hrát písničky Beatles, musel jsem je nějak uchopit, zpracovat, žádné noty tady nebyly, každý z nás si to nějak pokoutně stahoval, někdo lépe, někdo hůře, jak kdo stačil. Já jsem se tomu věnoval skutečně velmi pečlivě, a tak jsem na těch večírcích hrál a hrál, až si holky rozebraly ostatní kamarády...Někdy v tu dobu jste se asi potkal se Zdeňkem Vřešťálem...
Se Zdeňkem se známe už strašně dlouho, asi dvacet let, nebo sto let. V roce 1979, kdy já jsem byl na matfyzu a on na ekonomce, jsme se potkali v menze ve Voršilské ulici přes jakéhosi známého, někdo prostě řekl "hele, támhle je nějakej Lojza, hraje na kytaru, ty taky hraješ, tak by bylo možná prima, kdybyste se poznali; "jo, ahoj, zajdem na pivo." Zdeněk mi zahrál svoje písničky měl dokonce pňpravený i jakýsi muzikál, jak by se tomu dnes řeklo. Některé z těch písní hrajou ještě dnes třeba Krausberry. Já jsem zase chtěl mít vlastní kapelu a zpívat čtyřhlasně jako Crosby, Stills, Nash and Young, hrát na kytaru a kdoví na co. Nejvíc mě lákal big beat, ale - ano, je to otřepaná fráze - neměli jsme peníze na aparaturu, a tak jsme hráli na španělky.
Než se k nám pňpojila Zuzana, hráli jsme dva roky jenom se Zdeňkem. Pojmenovali jsme se docela nestandardně - Vřešťál & Sázavský - a někdo nám řekl, že když máme nějaké ty písničky, tak ať je nacvičíme a šup na soutěž veselých písniček Příbramský permoník! Tak jsme tam jeli - a oni nám dali hlavní cenu.Takže první úspěch - hráli jste už tehdy styl Nerez?
Ne, byli jsme spíše satiričtí písničkáři, naše nejslavnější byla tehdy ta, že "včera měli v tůzu nový džíny, ne ty český, ale ňáký jiný", to jsou témata, která dneska nikomu nic neřeknou, a zaplat'pánbůh za to, ale tehdy to bylo asi aktuální a lidem se to líbilo. Měli jsme ještě několik podobných věcí a s těmi jsme objížděli kluby v Praze a okolí, tím jsme se zviditelnili. Navíc Permoníka vysílali také v rádiu, takže pak pořád někdo volal "kluci, přijeďte támhle", a my jsme jezdili a zároveň chodili do školy. Postupně jsme si tak budovali databázi kontaktů, kam by se dalo znova jet. Byla to trošku partyzánština, nemělo to řád, fungovalo to samospádem.Ale to už vás bylo trochu víc, nemýlím-li se.
Postupně se kolem nás začali objevovat další muzikanti: Petr Hudec, Andrej Kolář a další. Nejdříve jsme je pozvali jako hosty na naše vystoupení se Zdeňkem, kde jsme v druhé půlce večera s těmito kumpány ve čtyřech řezali do kytar. To byla taková první před-nerezová kapela. Mezitím jsme se na nějakém večírku seznámili se Zuzanou Navarovou a řekli jsme si, že dáme dohromady její a Zdeňkovy písničky a že začneme hrát spolu. Tak vznikl Nerez ve své první podobě s Andrejem Kolářem. Vláďa Vytiska přišel brzy potom jako pátý člen a Andrej asi po třech letech odešel. Od té doby trvala asi ta nejdelší éra Nerezu, z mého pohledu možná nejstabilnějšího a nejtypičtějšího, tedy ve čtyřech s Vláďou Vytiskou. Zuzana převzala po Andrejovi úkoly perkusivní - koupila si na Kubě congo a začala do toho mydlit.V tomto složení jste také nahráli dnes již legendární Masopust. Hráli a zpívali jste pro radost, nebo navíc s touhou "sdělit lidstvu nějaké hluboké poselství "?
Když si vzpomínám na to, jací jsme byli, když Nerez začínal... Bylo nám zkrátka něco přes dvacet. A když se na sebe zpětně dívám, tak kdybych chtěl v té době sdělovat někomu svoje pocity touto formou, to bych si nafackoval. Člověk má přece v tu dobu v hlavě guláš, neví, co se s ním děje a co vlastně chce. A bude to ještě někomu sdělovat. Ale musím za sebe říct, že mě to především ohromně bavilo, pořád jsem někde byl, vozili mě autem, měl jsem na tu dobu a na tu škatuli, v které jsem se mohl vyskytovat, zajímavý a pestrý život. Hlavně v době po první desce jsme jezdili jak šílení a odehráli jsme stovky koncertů - bez nadsázky, prostě jsme se mohli roztrhat. Postupně nás bylo pět a pak šest. Od jisté doby jsme však hráli zase ve třech až do roku 1994, kdy jsme Nerez plánovaně uspali.Nerez tu existoval řadu let a stal se něčím neopomenutelným. Mají posluchači doufat v nějaké jeho znovuzrozeni?
Ano, ale o tom až později...Zdeněk Vřešťál i Zuzana Navarová už mají postnerezovou sólovou desku -nepřemýšlite i vy o vlastním projektu?
Já jsem v podstatě vydal několik desek, nebyly to moje autorské desky, ale motal jsem se tam v roli, která souvisela s mojí hlavní rolí v Nerezu - být někde vzadu, říkat lidem, co mají dělat, tahat trochu za nitky. Nebyl jsem ten, kdo měl na tom obalu vizáž a jméno, ale to mě netrápí. Mě baví jít do studia a tam se zabývat něčím tak, aby to bylo pěkné, at' je to Nohavica, nebo někdo jiný. Kdybych chtěl nakrásně udělat vlastní desku, tak si na rozdíl od Zdeňka a Zuzany neumím napsat text, nějakou muziku bych dohromady dal, ale zcela účelově. Ale to už není dohromady. Mě baví, když je to jeden kus, hudba i text, vzít do ruky písničku od někoho, kdo to umí. A já jsem měl deset let kolem sebe dva takové lidi. A ti tu laťku nastavili hodně vysoko, to se člověk radši o nic nepokouší. Tajně? Ne ne ne, já si myslím, že to musí vzniknout z autorského přetlaku. A ten já v sobě nepociťuji. Já považuju za "svoje" desky i ty kde stojím v pozadí, ale mám na nich podíl, který je nesporný a někdy i dost důležitý. Když odvedu dobrou práci, baví mě to, leckdy za to dostanu i zaplaceno, co víc si přát!Od Divného století jste s Jarkem jezdili po šňůrách. Někdy během té doby asi vznikla letošní živá deska...
Odehráli jsme asi 70 koncertů s průměrnou návštěvností kolem devíti set diváků, což je, myslím, ohromný úspěch. Z posledních šesti koncertů jsme pak sestavili tuto desku.A tím vaše spolupráce s Jarkem skončila...
Skončila a neskončila. Jarek je s námi stále v kontaktu. Nabídl nám - mně, Zdeňkovi a naší kapele - že se jako host zúčastní některých koncertů, které budeme mít na podzim. A možná se objeví i na naší desce.Konečně jste to nakousl. Takže nastalo probuzení Nerezu?
Probuzení ano, ale teď si říkáme Neřež. A pokud by se k nám chtěla Zuzana na nějakou dobu přidat, zase ty dva háčky jednoduše odpářeme...Samozřejmě natočíte i neřežáckou desku...
Deska už je v podstatě hotová. Jde v určité míře o pokračování toho, co jsme hráli s Nerezem, jedna nebo dvě písničky z té doby se tam objeví, i když v odlišné podobě. Máme také kolem sebe jiné muzikanty, a tak to můžeme postrčit trochu někam jinam, než tomu bylo u Nerezu.Nic jiného mi neprozradíte?
Já o tom nic rozumného říct nedokážu, protože "rány jsou ještě otevřené a příliš čerstvé". Snad jen to, že jsme se při natáčení skvěle bavili. Deska vyjde v říjnu a navážeme na ni řadou koncertů. Zatím máme jasno do konce roku, pak se uvidí, co a jak bude dál. Osobně bych byl velmi rád, kdyby nám tahle úžasná parta vydržela co nejdéle.( Ptal se Roman Lang FOLK&COUNTRY 9/98 )
